Albert Einstein tvrdil, že genialita je 1 procento talentu a 99 procent tvrdé práce. Obdobně se ke genialitě stavěl i Thomas Alva Edison. Co když ale existoval někdo, kdo jejich teorii od základu popíral a měl to zcela naopak? Tedy 99 procent geniality a 1 procento tvrdé práce. A co když ten dotyčný ke všemu tvrdil, že za géniem a jeho schopnostmi stojí láska, láska a zase jenom láska?
Oním popíračem nebyl nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart, který svým geniálním hudebním nadáním oslňoval publikum již od svých pěti let. A zatímco v dětství nad ním držel ochrannou ruku jeho otec, v dospělosti se musel hudebním světem, jenž stojí na zákonech džungle, umět proklestit sám. Musel přitom čelit konkurentům, kterým sice nebylo shůry tolik naděleno, zato si své postavení dokázali vydřít. Mezi takové dříče patřil i skladatel Antonio Salieri, o němž kolovaly drby, že se natolik obával Mozarta a jeho geniality, až se nakonec rozhodl svého soka zlikvidovat.
Zda se tyto klepy zakládaly na pravdě, se už asi nedozvíme. Jisté ale je, že o několik století později přivedly dramatika Petera Shaffera k napsání hry Amadeus, kterou pár let nato celosvětově proslavil stejnojmenný film Miloše Formana. A protože střety geniality s průměrností, jež postupně vedou od žárlivosti k nenávisti, probíhají v mnoha oborech dnes a denně, drží si Shafferovo drama svoji aktuálnost a nachází si cesty i na dosud Mozartem netknuté scény. Naposledy si tak svoji malou premiéru odbylo i na jevišti Divadla Na Fidlovačce.
Dramaturgie Fidlovačky v posledních letech stavěla především na komediích a muzikálech, a tak vážnější kusy byly na jejím repertoáru spíše raritou. O to překvapivější bylo zahájení této sezony nasazením hry Amadeus. Jejím nastudováním byl pověřen režisér Jakub Nvota spolu s dramaturgyní Annou Smrčkovou, jejichž spolupráce s Fidlovačkou byla rovněž premiérou. Od této spolupráce se tedy očekávalo, že na nuselskou scénu navrátí velkolepý dramatický příběh, který silně zarezonoval už na mnoha jiných tuzemských jevištích. A byť měl realizační tým bohaté zkušenosti a veškeré předpoklady, tak se kýžený výsledek, bohužel, nedostavil.
Když je Josef II. v inscenaci dotazován ohledně Mozartovy skladby, tak ji hodnotí jako hudbu s příliš mnoha notami. Nvotův Amadeus ale připomíná spíše partituru pro buben, byť je hrán podle Shafferova mustru. Má totiž mnoho pauz, které nemají žádnou výpovědní hodnotu. Navíc jimi inscenace ztrácí tempo i napětí, čemuž nepomáhají ani některé toporné přechody mezi scénami. Ale i s příliš málo notami se dá zahrát velké divadlo, pokud mu ovšem nechybí zápal, jaký dokážou zažehnout velcí hráči.
Byť je Mozart Bohem políbený a Salieri má svůj talent vydřený, oba jsou vášniví komponisté a pro hudbu zkrátka hoří – a někdy i shoří. Toto zanícení ovšem postrádají jejich představitelé Jan Holík a Denis Šafařík. Holíkův Salieri je spíše strohým komentátorem dění nežli zoufalým skladatelem oddaným hudbě, který se navenek sice snaží zachovat dekorum, ale vnitřně ho sžírá nenávist a nespravedlnost. Tímto nevzrušivým pojetím se přestává odlišovat od svých kolegů Lukáše Jurka, Bronislava Kotiše či Lukáše Rouse, kteří hrají Větříčky.
Ani z Amadea Denise Šafaříka nevyvěrá hudba. Čiší z něj spíš infantilita, jež přechází do frackovitosti, ufňukanosti a ublíženosti. Po jevišti se pohybuje jako nemotorné malé dítě hledající náruč, ve které by se mohlo schovat. Tu nachází u své manželky Konstance v podání Anety Krejčíkové, jež se k Mozartovi postupně staví víc mateřsky než partnersky. Krejčíková ovšem dokázala na malém prostoru vystavět svou Konstance od lehkomyslné dívky po starostlivou partnerku. A spolu s Vendulou Příhodou, která ztvárňuje Větříčka či Kateřinu Cavalieri, předvádí pozoruhodný herecký výkon.
Za pozornost rovněž stojí scéna Pavla Adraška, která od samého začátku zkrátka bere dech. Vyvedena celá ve zlatě k sobě přitahuje pozornost, a zároveň zhmotňuje ono pověstné pozlátko a pomíjivou světskou slávu. Extravagantní kostýmy vytvořila Katarína Hollá, jež tvoří nejen pro zahraniční operní domy, ale i film. O hudební nastudování se postaral Mario Buzzi, v jehož pojetí ale hudba seslaná Bohem na zem někde po cestě ztratila patřičný náboj.
Amadeus Divadla Na Fidlovačce v porovnání s jinými adaptacemi sice přináší více průměrnosti než geniality, avšak je sympatické, že se divadlo rozhodlo ukročit od lehkonohé múzy k serióznějšímu titulu. Snad se tak budou na repertoáru Fidlovačky objevovat častěji náročnější kusy, které by mohlo vstřícně přijmout i zdejší publikum.
