Shakespeare bývá považován za největšího z dramatiků a ztvárnit jeho velké tragické hrdiny je pocta pro nejednoho herce. Avšak ženské postavy v těch samých tragédiích, snad jen s výjimkou Lady Macbeth, hrají druhé housle a ještě z partitur, které mají málo not a trpitelskou submisivní linku. Přitom i ony skýtají zjevný potenciál na velké drama. Jak by to vypadalo, pokud by se kupříkladu Ofélii dostalo většího prostoru anebo dokonce vlastní hry?
Obdobnou otázku si kladl i režisér a dramatik Tomáš Ráliš, jenž ve své generaci vyniká zajímavou autorskou tvorbou. Jmenujme například Slučitelné díly, které se hrají v královéhradeckém Klicperově divadle. A protože byl odjakživa fascinován právě Ofélií, rozhodl se této Shakespearově křehké hrdince věnovat hru nazvanou Ofélie OnlyFans, kterou ve své režii uvedl v Divadle Komedie.
Ofélie nebo Hamletka?
Ofélie je v Rálišově podání emancipovaná mladá žena, která pracuje v dánském klubu ELSE I Snore jako DJka. Ofi nečelí životní nepřízni odchodem do kláštera, ale posilněna návykovou látkou bere do svých rukou osud i zbraň a ve jménu spravedlnosti se rozhodne učinit přítrž všem nepravostem. Ráliš tedy posunul děj do současnosti a z Ofélie udělal nezávislou hlavní hrdinku. Jenže Ofélie OnlyFans stále svou dějovou skladbou připomíná Shakespearova Hamleta, kterého – zjednodušeně – jen nechal hrát ženou. Což není žádné novum. Hamlet se objevuje i v Rálišově verzi příběhu, ale jen okrajově jako mladík H., jenž ve svých letech stále neví, co od života chce. Vztah mezi Ofélií a Hamletem tedy Ráliš coby dramatik ani režisér příliš neřeší, větší prostor věnuje rodinným vazbám.
Rodina vymknutá z kloubu šílí
Pro veřejnost zemřela matka Ofi po dlouhé nemoci. Její smrt ale stále obestírá mnoho nesrovnalostí. I tak si Polonius Blodbjerg brzy poté vezme její sestru Claudii, ke které měl blízko už když byla jeho manželka nemocná. Claudia se zase snaží více přiblížit Ofélii. Přeci jen obě truchlí po milované osobě a věkově jsou si také blízko. Ofélii ale matku nahradit nedokáže. Ofi má velmi blízko ke svému bratru Laertovi, který si říká Lars. A tento vztah je až incestního rázu. Přesto Ofi Larse v jednu chvíli opustí a Lars projde drastickou fyzickou i psychickou změnou. Z nenávisti, již vůči své sestře pociťuje, jí opatří OnlyFans s pornografickým deepfake obsahem. S agresí by se měl naučit pracovat i jejich otec Polonius, který je stejně tvrdý doma jako ve svém byznysu na úřadu vlády.
Nefunkční rodinu postavil Ráliš ze souboru Městských divadel pražských a jedné hostky. Do role Ofi si přizval Rosalii Malinskou, která vedle hraní rovněž komponuje v elektronickém uskupení VIAH. Jejich hudba se také stala součástí inscenace a divák si ji užije zejména před samotným začátkem. Postupně však inscenace hudebně utichá a místo toho začíná sílit pocit, že tato spolupráce nebyla dostatečně vytěžena. Herecky se totiž na jevišti mnohem zajímavěji jeví Beata Kaňoková, která mimochodem v MDP ještě stále hraje Ofélii v Dočekalově Hamletovi.
V roli Claudie se Kaňoková snaží být dobrou a chápající nevlastní matkou nebo alespoň kamarádkou, byť se sama v Poloniově domácnosti necítí dobře. Polonia v podání Tomáše Pavelky příliš nezajímají niterné pohnutky dalších členů rodiny, pokud mu nekazí veřejnou image a nezasahují do tunelování vnitra. A zatímco Kaňoková přináší do inscenace křehkost i povrchnost, tak Pavelka ji opatřuje svým typickým suchopárným hraním a humoriádou, která není příliš kompaktní se zbytkem.
Jak Ráliš s Ofi pekli inscenaci
Upřímně, ono je toho v této inscenaci nekompaktního mnohem víc. Jako kdyby se Ráliš nemohl rozhodnout, jakým směrem, tempem i žánrem chce celek vést. Chvilku je to psychologické drama, chvilku severská krimi, chvilku groteska, chvilku duchařina, chvilku MacDonagh, chvilku Ráliš, chvilku Shakespeare, chvilku Tarantino a chvilku zase někdo jiný. Do toho všeho přihodil Ráliš všechna možná moderní klišé: incest, drogy, alkoholismus, psychické problémy, toxické vztahy, emancipaci, zneužívání veřejných prostředků a na závěr i v názvu avizovaný a diváky lákající OnlyFans, bez kterého by se to vlastně všechno obešlo. Ve finále je tedy překvapivé že, byť je tam toho tolik, tak představení působí stejně vyprázdněně jako scéna Jakuba Perutha, která má ovšem svůj význam.
Ačkoli Tomáše Ráliše považuji za velmi nadaného divadelního tvůrce, Ofélie OnlyFans je zřejmě koncipovaná pro jeho skalní fanoušky.
