Třebaže tanečnice Josephine Baker svým osobitým uměleckým stylem oslňovala především diváky v Paříži, neznámá nebyla ani českému publiku. Poprvé vystoupila v Praze už koncem 20. let minulého století. Při svém druhém turné v roce 1932 div nezbořila Lucernu a velkých ovací se jí dostalo v Československu také roku 1970. Počtvrté se do Čech vrátila na neurčito v listopadu 2025, neboť na Malé scéně Divadla Minor dostala příležitost odvyprávět svůj příběh v inscenaci nesoucí její jméno.
Do tohoto, pro Josephine zcela netradičního, prostoru ji přivedl dramaturg David Košťák. Toho na Baker oslovila její odvaha a celoživotní boj za rovnost ras a konec diskriminace víc než její kariéra výstřední umělkyně, jež oděna pouze do banánové sukýnky tančila v nespoutaném divošském stylu. Proto Košťák pro Minor napsal scénář a vystavěl ho na několika životopisných bodech, kterými se téma nerovného zacházení vine pevně jako rudá nit.
Josephine vyrůstala v St. Louis v době, kdy rasismus a chudoba byly na denním pořádku. Z tohoto nuzného a nepřátelského prostředí se svou pílí dokázala vypracovat na Broadway, kde i přes zjevný úspěch stále nebyla obecenstvem přijímána jako rovnocenný partner. Proto její cesta vedla do Paříže, kde se okamžitě stala idolem krásy a za druhé světové války také špionkou, jež za své zásluhy později získala nejvyšší státní vyznamenání. Na svém zámku chtěla všem dokázat, že mezi lidmi nejsou žádné hranice, a tak zde v dobré víře vychovávala dvanáct adoptovaných dětí různých ras a náboženství. V závěru svého života i inscenace ještě stihla stanout po boku Martina Luthera Kinga na jedné z největších politických manifestací za lidská práva.
Samozřejmě je velmi záslužné, že si inscenace klade za cíl kultivovat v tomto směru mladé publikum, ale dělá to s takovou vervou, až se z ní vytrácí lehkost a pestrost a ponaučení se mění v apel. Spekulativní se může jevit také samotný výběr osobnosti. Inscenace totiž vykresluje Josephine coby kladnou hrdinku bez sebemenší chybičky. Avšak život Baker rozhodně nebyl černobílý a vedle zásluh ji provázely také mnohé kontroverze (a ne, nemám na mysli její odvážné show), které by inscenaci mohly ozvláštnit. To už by se ale nemohla hrát v Minoru…
Avšak ani tady nejsou některé zajímavé momenty z jejího života (například špionáž) více rozehrány, protože velký prostor dostává dětství hrdinky a celý životní příběh se musí stihnout odvyprávět do 65 minut. Josephine sice byla tornádo, ale inscenace i diváci by klidně snesli 10–15 minut navíc, aby se vše mohlo detailněji rozehrát, vyčistily se krkolomné předěly mezi scénami a místo repetitivního omílání tématu se mu dala větší hloubka, byť i obyčejnou zámlkou.
Dilema mám také se samotnou doporučenou minimální věkovou hranicí 12 let. Svým provedením by totiž inscenace mohla cílit na mnohem mladší publiku. A k tomuto závěru jsem došla nejen z reakcí mladých diváků sedících okolo mě. Je tedy trochu překvapení, že za režií stojí Adéla Laštovková Stodolová, která má bohaté zkušenosti s režií životopisných medailonků i projektů pro adolescenty.
U Josephine Baker ale jako kdyby Laštovková Stodolová neodhadla publikum. Ať už tím, že vedle Baker provází příběhem její věrný gepard Chicquita, jenž je zároveň jejím alter egem, nebo kostýmy Jakuba Kopeckého, které jsou sice roztomilé a vtipné, ale pro tuto kategorii diváků spíše dětinské. Mnohem působivější je Kopeckého scéna. A protože se režisérka Laštovková Stodolová ráda obklopuje stejným týmem, tak ke spolupráci přizvala skladatele Petra Zemana, jehož hudba něčím připomínala jejich předchozí projekt Meda, a choreografku Lindu Rančákovou. Ta Baker sice rozpohybovala od začátku až do konce, ale pro ni příznačných pohybů tam bylo málo. Dvakrát se vyskytly její typické grimasy, ale pokaždé v poněkud nepatřičných momentech.
Šťastnou ruku ale měli inscenátoři při výběru představitelky. Radka Pavlovčinová Josephine hraje, tančí i zpívá s velkým zápalem. Tím se také snaží strhnout i toho nejzarputilejšího diváka. S tím jí pomáhá rovněž Jiří Kohout, jenž je jednou nebezpečná šelma a jindy zase roztomilá kočička. Jednočlenný upovídaný orchestr pak ztvárňuje Matěj Šíma.
Inscenace Josephine Baker se sice snaží být progresivní, bojovná a energická stejně jako její předobraz, avšak chybí jí ono něco, co například z představení Zá-to-pek! dělá mimořádnou podívanou pro všechny věkové kategorie.
