Vítejte v Athénách, vítejte na shromáždění, kde svobodní muži, tedy lid čili démos, diskutují o státotvorných otázkách. Pojďme debatovat, i když se do chrámu vědění derou nestvůry i rozvášněný dav a demokracie je ohrožena! Zde, v divadle Alfred ve dvoře, vyrostl znovu antický chrám. A než bude zbořen, dva podivní tvorové na jeho úpatí budou rozmlouvat o světě, hodnotách a jejich degeneraci v performativní přednášce pod taktovkou režiséra Jana Mocka.
O teatrální událost jistě jde, ovšem zda je to inscenace, to už tak jednoznačné není. Že je postdramatická, je naopak zcela nesporné. Jsme přizváni k setkání dvou tvorů, napůl lidské a napůl kůzlečí povahy: hlavy skryté v kůži, místo jedné ruky pařát a apartní kopýtka. Halka Třešňáková a Arseniy Mikhaylov jsou zároveň aktéry i komentátory, výzkumníky i předměty výkladu, vtělením bájných tvorů i současnými performery. A proti nim stojí – přesněji sedí – diváci, dav, ochlos. Odejde z tohoto setkání poučenější a zastaví destrukci základů, na kterých vyrostla občanská společnost? Zdá se, že už je pozdě, ale když už, tak ať civilizace alespoň padne s plnou parádou.
Na hraně banality a cynismu
Dílo nese neklamné známky absurdity i mystifikace, ale komičnost postav a některých jejich akcí na scéně je jen kouřová clona, zastírací manévr, který maskuje skutečné znepokojení. Cítím pod povrchem žoviální debaty s publikem pnutí být upřímný až na hranici kýče. Ale režisér, který má vybudovanou pověst sofistikovaného intelektuála, si něco takového dovolit nemůže. Takže každý projev, který by mohl být příliš banální a příliš citový, hned zase neguje. Sám sobě cynikem, ale my víme, že to tak není.
Dílem lidští a dílem animální lektoři, kteří se zprvu pod polystyrenovým Pantheonem zvířecky poperou a pak ulehnou jak myslitelé při symposionu, nenásilně oprašují fakta o fungování polis i o mytických tvorech. Pak ale tito strážci pravdy a vědění zas popouštějí uzdu své zvířecí divokosti, aby v pravou chvíli situaci zcizili a už jako Halka a Arsenyi začali s kamennou tváří vyprávět o rezidenčních pobytech v evropských městech. Připomínají hašteřící se manžele, kteří se nemohou dohodnout, jestli byli loni v Tatrách nebo v Dolomitech, aby pak situaci zlomili v něco, co by mohlo být autentickou vzpomínkou z politické konference – kdyby člověk už předem nebyl naladěn ničemu nevěřit, protože přišel na absurdní divadlo.
Europe ends here
V Athénách ale byli, na Facebooku jsou fotografie. Možná bych i věřila, že pod Akropolí stojí nápis „Europe starts here“ a pod ním „Europe ends here“, těžko si ale představit, že by tam také visel rychlokurz dějin, ačkoliv dva herci skákající si do řeči jako přes sebe puštěné gramofonové desky dokážou historii civilizace vtěsnat do několika minut. Zasmějeme se primitivnímu vtipu, aby jej vystřídalo provolání o důležitosti upcyklace. Tím lektoři ujistí stálé návštěvníky Alfredu, že opravdu nemají vlčí mlhu, když se jim zdá, že scénografii dnešního večera už viděli v inscenaci Happy Hour. Způsob, jakým Halka Třešňáková se zoufalou naléhavostí v hlase vysvětluje za pomoci polystyrénové desky důležitost každé jedinečné individuality pro společenství, je tak úžasně trapný, až je dojemný.
Trajektorie mezi patosem a ironií udržuje napětí kusu, který ovšem má i svůj dynamický vrchol, kde se překřikují hlasy a stoupá jejich kadence. Divadlo se začne otřásat rytmem a stroboskopické záblesky světla dovedou satyry do exaltované pózy… aby se z nich zase stala zvířata? Spíš aby strhli nános idealizace antického života a připomněli nám, že všude a vždycky je lidský osud chlebem o dvou kůrkách. Zatímco na začátku vykreslili život za časů klíčící demokracie (která měřena dnešním pohledem až tak demokratická nebyla) jako idylu, jako byste vklouzli do Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí, najednou ten obraz odhazují jako kožešinu prožranou moly.
V základech to chrupne a celá budova se položí
Jenže když si trochu toho idealismu neponecháme, když nebudeme chtít za vidinu nám známé civilizace, byť byla i naivní, bojovat – tak přijde zemětřesení a rozsype se. Stejně tak jako ten polystyrenový Pantheon, pod jehož bělavými základy je ukryto zařízení, které celou stavbu rozvibruje, aby se zřítila. A znovu: padající polystyren působí nevinně, jako když se kopne do dětské stavebnice, ze které za pár minut znovu postavíte nový hrad i chrám. Velká zkáza je opět ironizována, protože velkých slov a velkých myšlenek máme všichni plné zuby. Valí se na nás z médií i politických programů, tak nedej bože propadnout patosu ještě na jevišti. Ale marná snaha, jak už jsem říkala, melancholii této performativní události nezamaskuješ smíchem. Však se tady také nikdo řehotem neválel. Humor dochází, přátelé, Janu Mockovi i nám, jeho divákům.
Mimochodem publiku, davu, ochlosu, je dovoleno projevit se, ale jen na povel – na znamení v titulcích. Toto aranžmá herci samozřejmě také patřičným způsobem shodí, respektive zakamuflují ten motiv tím, že jej zahalí do komentáře současné divadelní praxe: protože dnes se přece téměř do každého představení musí vtlačit „participativní“ část, aby z toho divák měl trochu adrenalinu. Takže dvakrát nebo třikrát zabučíme, norma je splněna, znamenám si. Pokud ovšem ochlos znamená „nesourodý, neorganizovaný dav, náchylný k manipulaci a k rychlým emocionálním výbuchům,“ není možné, aby vybuchoval na povel, na vyzvání. Je jeho umlčení, jeho nepřipuštění ke slovu aktem ochrany, nebo už represe?
Smrt slova
Ano, publikum je přizvané, ale současně i vyloučené. Dav je třeba korigovat, aby náhodou někdo neudělal nebo neřekl nějakou nepředloženost. Což zní ovšem rozumně, není možné dopustit, aby se racionální démos nechal vytlačit emocionálním ochlosem. Ale co když se to stane právě proto, že ochlos nebude mít svou minutu pro vykřičení frustrací a pak podlehne dnes dobře známému populismu? Pasáž s drmolivým výkladem moderních dějin, při níž se herci neposlouchají a překřikují, a stejně tak scéna, kdy vyprávějí o svobodné možnosti, kterou měl každý občan, aby vystoupil a řekl od plic, co si myslí a co chce, a kdy se zacyklí do svých výkřiků tak, že skončí v absolutní vřavě, je mimo jiné okamžikem smrti slova. Zánikem slova, které nebylo slyšeno.
Na vrcholu zmiňované situace, kdy se křičelo o mluvení od plic, jsem očekávala, že dojde ke skutečné interakci. Že budeme vyzváni, abychom nějaký názor, něco, co nás aktuálně rozběsňuje, řekli – a energie okamžiku tomu byla nakloněna. Ale to se nestalo, rozezněly se diskotékové beaty a od plic si nikdo nezanadával. Všechny tři situace si pohrávají s mocenskou pozicí vůči slovu a projevu toho druhého. Nastolují otázky, kdo má právo mluvit a kdo má právo druhého přerušit. A co z toho je nebezpečnější?
Ani ne hodinová divadelní událost, a kolik v ní můžeme najít témat… Což se ovšem očekávat dalo. Nebyla to naprostá mystifikace, ani absurdní divadlo – tato neuchopitelnost je ovšem pro projekty Jana Mocka typická. Netypický je spíš spodní tón, který tentokrát vyznívá jaksi vážněji než obvykle.
