Do kin přichází Milost, nový snímek vizionářského a po všech směrech jedinečného Paola Sorrentina. V hlavní roli se tentokrát představí Toni Servillo coby italský prezident, který stojí před více než jedním těžkým rozhodnutím.
Psát recenze na Sorrentinova díla je vždycky makačka. I když se snadno utopíte v nádherných záběrech a poetice, jeho snímky nemají vždy úplně jasné sdělení a obsahují hromadu náznaků, metafor i vrstev. Drama není nikdy jen drama – ukrývá v sobě i spousty vtipných okamžiků, myšlenek či postav. Ať už jde o Velkou nádheru, nebo magickou Parthenope, je těžké tato díla jakkoli zaškatulkovat. Dnes se pokusíme alespoň částečně rozebrat jeho nejnovější počin Milost.
Italskému prezidentovi (Toni Servillo) končí za pár měsíců mandát. Poté, co mu zemřela milovaná žena, ztratil chuť do života. Činy u něj postrádají vášeň a nedokáže se pro nic nadchnout nebo zabývat jakoukoliv věcí více do hloubky. Jeho pragmatická a po otci upjatá dcera (Anna Ferzetti), která mu pomáhá s agendou, ho i přesto nutí uskutečnit poslední důležitá rozhodnutí jeho vlády. Prvním je udělení (či neudělení) dvou milostí. Oba zločinci mají jedno společné: svého partnera zavraždili z lásky, byť každý má na věc odlišný názor. Druhý úkol se týká kontroverzního zákona o eutanázii. Prezident se musí rozhodnout, zda bude v očích národa tím, kdo podporuje vraždu, tedy vrahem samotným, nebo tyranem, člověkem, který bezohledně nechá trýznit umírající. Ať už se rozhodne jakkoliv, veřejnost si ho jistě podá. Nebo se snad nabízí i třetí možnost?
Servillo tu předvádí, jak už je u něj zvykem, výborný herecký výkon. Svou postavu vykresluje s naprostou elegancí, charismatem, vážností a vznešeností, jež je u postu prezidenta nutná. Skvěle hraje i ztrápenou duši, jíž se stýská po ženě a jednoduše neví, co si bez ní počít. Vidíme přemítajícího starce – jednoduše tak, jak to má Sorrentino rád. I ostatní postavy, v čele s přítelkyní Coco (v podání Marvily Marigliano), dostávají svůj prostor. Ke slovu se dostane i africký papež (Rufin Doh Zeyenouin), neboť téma eutanazie se samozřejmě dotýká i církve.
Pokud jste zvyklí na malebnou stránku Sorrentinových děl, která doprovází každý jeho počin, nejspíš budete zklamáni.
Režisér se opět ujímá tématu ztráty, lásky, oblíbeného stárnutí nebo pravdy, která má vždycky vícero podob. Stejně tak by se ale dalo říct, že film je o síle a kráse nevědění. O nejistotě, která nás tlačí do všech možných rozhodnutí. Z jiného úhlu pohledu jde o vnímání sebe samého a o to, kdo by o nás / za nás měl rozhodovat. Jak jsem zmínil v úvodu, Sorrentinovy filmy mají spoustu vrstev.
Milost přesto rozhodně není typickou „sorrentinovkou“. Postrádám tu pověstnou magickou náladu, hravost a lehkost, kterou si divák mohl užívat plnými doušky ve Velké nádheře. I bravurně vyšperkované kompozice, se kterými si autor obvykle hraje, jako by ustoupily do pozadí těžkosti tématu. Tentokrát jde převážně o konverzační drama, v němž je vizuální rukopis podřízen ději. Sorrentino se tímto stylem téměř vrací ke svým dřívějším filmům, což ostatně nemusí být na škodu.
Vše doplňuje výborná hudba a povedená kamera, která se většinu dialogů (a že jich je dost) snaží nasnímat co nejzajímavěji. Nakonec jsou to ale „jen“ mluvící hlavy v různých obrazových kompozicích, kterým do karet nehraje ani poměrně dlouhá, 131minutová stopáž.
Pokud jste zvyklí na malebnou stránku Sorrentinových děl, která doprovází každý jeho počin, nejspíš budete zklamáni. I když jde o povedený film – a klidně bych řekl, že i důležitý –, nejedná se za mě o režisérovo nejlepší dílo. Na to je povídání o všeobjímající a všeprostupující lásce a o odpovědnosti v rozhodování moc obyčejné. Pro toho, kdo si naopak neužil předchozí snímek Parthenope, který mohl být pro mnohé příliš „umělecký“, bude Milost vítanou změnou.
