Režisér John Carney vzdává ve svých filmech hold hudbě. V Newyorské romanci ústřední postavy nahrály album s pouličními umělci a v Sing Street hlavní hrdina založil kapelu, aby oslnil dívku svých snů. Ve Once se Glen Hansard zamiluje do Markéty Irglové a jejich píseň Falling Slowly jim nakonec vynesla Oscara. I v Carneyho nejnovějším počinu, filmu Srdcovka (Power Ballad v originále), je hybatelem děje vztah k muzice. V hlavních rolích drama komedie o síle písně se představují Paul Rudd a Nick Jonas.
Ústřední dvojicí postav tvoří kdysi trochu známý zpěvák Rick (Paul Rudd), který si nyní vydělává na živobytí vystupováním na svatbách, a hvězdný zpěvák Danny (Nick Jonas). Ten je sice extrémně populární, ale žije ve stínu chlapecké kapely, jejímž členem kdysi býval. Aby se jeho kariéra mohla posunout dál, upíná veškerou svou pozornost na vydání nového alba. Když jednoho opileckého večera společně jamují, přehraje Rick Dannymu jeden ze svých starších singlů, který se mu nikdy nepodařilo dokončit. Danny je z písně tak nadšený, že se ji rozhodne bez Rickova vědomí zařadit na své nové album. Skladba se stane natolik oblíbenou, že Dannyho deska vystřelí do čela hitparád. Když se o tom Rick dozví, pokusí se Dannyho konfrontovat…
Při sledování jsem si vzpomněl na snímek Hrdina proti své vůli s Dustinem Hoffmanem. I tam se veškeré zásluhy připisují někomu jinému a divák cítí silně nepříjemný pocit nespravedlnosti. V Srdcovce je nejtěžší sledovat bezmoc, kterou Rick prožívá. Malý člověk, žijící s milovanou rodinou v malém domku, nedokáže bojovat s velkou společností a se zástupem právníků hájících Dannyho zájmy. Rozhodně ne bez důkazu. Nejvíce drásající je vědomí, že přiznání Rickova spoluautorství by Dannymu nijak neuškodilo, ovšem Rickovi by se mohl rázem změnit celý život. Tuto myšlenku vykresluje jedna z nejsilnějších scén, kdy si Rick představuje, jaké by bylo dotknout se slávy. Okamžik se rázem mění v noční můru, neboť si uvědomuje, že kvůli Dannyho přivlastnění si jeho písně ztratil vlastní hlas.
Srdcovka je dalším Carneyho filmem, který umí být na jednu stran mile komický, ale také dokáže zahrát na dramatickou notu. Přesně jako v opěvovaném Once, jen s tím rozdílem, že tentokrát tvůrci cílí i na americké publikum, neboť film vznikl v irsko-americké koprodukci. Snímek i tentokrát definuje melancholická nálada, byť je mnohem velkolepější než Once (hlavně díky scénám v L. A.) a místy lehce strojený. Na druhou stranu to vytváří větší prostor pro komediální momenty. Humor je přitom nenásilný a jemný. Postavy se konfrontují hlavně skrze dialogy, ale někdy stačí i krátký pohled na opřenou kytaru, aby se v sále rozezněl smích. Film nikdy netlačí na pilu, což jej činí snadno stravitelným a uvěřitelným.
Příběh není prvoplánový a jeho rozuzlení vás zahřeje u srdce.
Paul Rudd, který posledních patnáct let vypadá pořád stejně dobře, je castingová trefa do černého. I když se společně s Nickem Jonasem objeví na plátně všehovšudy na dvacet minut, jejich vzájemná chemie je výborná. Oba působí, že je jejich náklonnost opravdová.
Rickova parťáka Sandyho si střihnul Peter McDonald a jejich společné scény jsou tím nejzábavnějším, co film nabízí. McDonald si svou irštinou a nenuceným herectvím krade značnou část pozornosti pro sebe a je dobře, že ve snímku dostal tolik prostoru. Role sedla i Jackovi Reynorovi (který se naopak moc dobře nepředvedl v Mumii Leeho Cronina). V Sdrcovce ztvárnil Dannyho manažera, klasického businessmana, který kašle na emoce a věří jen v peníze a slávu.
Srdcovka je dalším hudebním filmem Johna Carneyho, který rozhodně stojí za těch pár stovek, abyste ho mohli zhlédnout v kině. Příběh není prvoplánový a jeho rozuzlení vás zahřeje u srdce. Nevyhnete se několika strojeným scénám, které částečně mohou narušit celkový zážitek, ale sledovat Paula Rudda a jeho nekonfliktní herectví je radost od začátku až do konce. Stejně tak smysl hlavní písně, jejíž myšlenka je jiná, než si možná myslíte.
