Někomu se ještě ani nestihly ohrát skladby z předchozího alba a už je na světě další. Americká kapela Red Hot Chili Peppers vyprázdnila svůj pomyslný hudební sklad a vzešla z toho jejich druhá deska tohoto roku. Nejnovější přírůstek s názvem Return of the Dream Canteen ale neobsahuje žádné zbytky. Také toto album má co nabídnout, i když za Unlimited Love trochu pokulhává.
Skupina Red Hot Chili Peppers zažívá velmi plodné období. Na svém již třináctém studiovém albu přináší další pořádnou porci singlů, celkem sedmnáct nových písní. Členové kapely zřejmě měli pocit, že vytvořili příliš dobrých skladeb na to, aby nevydali další desku. Sdílí ale někdo tento pocit s nimi? Přijít o některé skladby z Return of the Dream Canteen by sice byla opravdu škoda, ale že bychom celých 75 minut poslechu skákali nadšením, se říct nedá. Skladby z obou alb vznikaly ve stejnou dobu, takže není pochyb, že si jsou velmi blízké – tematicky i hudebně. Jak už je ze samotného názvu desky patrné, opět nás, stejně jako Unlimited Love, přenese zpátky v čase.
Opojení z Fruscienteova comebacku, které mohlo značně ovlivnit hodnocení alba Unlimited Love, je už za námi. Return of the Dream Canteen žádný oslnivý návrat nepřineslo. Jediné, co se na desku stále vrací, jsou tóny ze starších alb. Nejsilněji je stále cítit vliv úspěšného Californication, najdeme tu ale i značnou podobnost se skladbami z předchozí desky. Například skladba Bella jako by z oka vypadla Aquatic Mouth Dance z Unlimited Love. Kapela si tedy víceméně jede svoji osvědčenou recepturu a jen ji servíruje na trochu jiný způsob ve své jídelně snů.
Mezi nejpovedenější kousky bych zařadila chytlavou skladbu The Drummer, pohodovou Shot Me a Smile či Bag of Grins. Na konci alba se nachází příjemné balady Carry Me Home a In the Snow. Zajímavý je také singl My Cigarette, který díky jazzovému závěru alespoň trochu vybočuje z klasické tvorby skupiny. V několika skladbách na delší dobu utichne Kiedisův hlas a prostor dostávají zbylí členové se svými nástroji. Například v emotivní písni Eddie, napsané na počest kytaristy Eddieho Van Halena, se nachází téměř dvouminutové instrumentální outro plné vášně a energie. Akorát se po určité době začne zdát nekonečné a trochu tahat za uši.
Oproti předchozí desce se Return of the Dream Canteen drží v melancholičtější náladě. Zvuk je syrovější a spíše tlumený. Ani na tomto albu nenajdeme žádné velké hity, naopak většina písní je jednoduše zapomenutelná a často se do sebe slévají. Co ale nejnovějšímu počinu rozhodně nechybí, jsou emoce. Skladby zní dostatečně procítěné a celému albu vládne příjemná atmosféra. Přesto by Red Hot Chili Peppers měli přijmout fakt, že někdy méně je opravdu více. Pro příště by se měli snažit o větší originalitu, a ne jenom oprašovat staré dobré fláky.
