Národní galerie Praha se s letošním rokem loučí hned čtyřmi novými projekty. Většina z nich je aktuálně ke zhlédnutí ve Veletržním paláci. Ve druhém patře se otevřela nová stálá expozice 1956–1989: Architektura všem, jež představuje českou architekturu a životní styl v daném období. O patro níže vznikl kreativní prostor ATLAS: Ateliér tvorby a laboratoř asociativního umění a dvoranu obsadila Eva Koťátková s výstavou Moje tělo není ostrov. Klášter sv. Anežky pak láká na výstavní projekt V hloubce a po povrchu.
Eva Koťátková ve své práci zkoumá pozici člověka ve vztahu ke společnosti i k sobě samému a zabývá se prostředím, v němž se každodenně pohybuje. Věnuje se formám moci, manipulace, diskriminace a kontroly. Tematicky se často obrací ke skupinovému chování, které vnímá jako svázané normami a vynucené institucemi. Zejména na těch, kteří se nějakým způsobem daným normám vymykají. Umělkyně poukazuje na to, jak hluboce jsou naše osobní životy ovlivněny naším sociálním prostředím a jeho normami. Současně skrze různá média – sochy, instalace, performance i obrazy – hledá jiné, svobodnější, rovnocennější a empatičtější principy fungování společnosti.
Činí tak hravým způsobem, nikoli však banálně. Její dílo jde pod povrch věci. Koťátková ve své tvorbě spojuje objekty, koláže, kostýmy a texty do rozsáhlých, hravých, poetických a často performativních instalací. Vzhledem k jejím obecně přenositelným tématům jako dětství, skupinové chování a podobně se divák nechá do jejího pestrobarevného, avšak podivně znepokojivého světa lehce vtáhnout. Otvírá se tak prostor pro dialog s dílem.
Nejinak je tomu i v případě výstavy Moje tělo není ostrov, kterou se kurátorům Národní galerie podařilo přenést z francouzského Muzea současného umění v Bordeaux. Výstava, jež kompletně zabírá dvoranu Veletržního paláce, má podobu obrovského těla – částečně rybího, částečně lidského. Prostor, pomyslné břicho rozkouskovaného těla, je vyplněný rozličnými artefakty, například prášky nadměrné velikosti, krabicemi a přepravními bednami. Každou bednu doprovází přepravní formulář, který popisuje obsah bedny, v jakém je stavu a jaká je potřebná péče. V tuto chvíli nastupuje divákova fantazie, která si musí s obsahem slov poradit sama. Bedny symbolizují neustálý pohyb, ať již dobrovolného, či vynuceného, z jednoho místa či stavu do druhého. Současně evokují lidskou snahu vše zařadit do úhledných a nikde nepřečnívajících škatulek. Okolo jsou pak rozházená těla, která nelze pojmenovat a nelze jim přiřadit žádnou nálepku. Těla, která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní.
Fragmenty těla rozeseté po celé dvoraně vytváří dohromady obraz našeho světa. Toho aktuálního, i toho ideálního. Každý kousek vypráví několik příběhů, všechny však volají po životě, v němž má větší místo empatie a v němž naše těla čelí menšímu normativnímu tlaku. Přestože tato vyprávění mohou působit nevyzpytatelně a znepokojivě, v návštěvnících zároveň probouzí pozitivní emoce. Instalace tak představuje malý ostrov svobody pro všechny, kdo se jakkoli cítí být vystaveni nucenému nálepkování a stigmatizaci.
Práce Koťátkové mnohdy využívá divadelní prostředky, stejně jako v tomto případě. Výstavu tak každé sobotní odpoledne oživí skupina performerů, kteří návštěvníkům odhalí některé z příběhů. Například o dítěti šikanovaném ve škole, o krevetě vařené zaživa nebo o keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí.
Výstavu máte možnost navštívit ve Veletržním paláci do 4. června 2023. Současně do 8. ledna 2023 probíhá tamtéž i přehlídka 33. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, jíž se Koťátková stala v roce 2007 laureátkou.
