Festival Dny evropského filmu (DEF) promítne ve vybraných českých kinech to nejlepší z hrané a dokumentární tvorby evropských tvůrců. Jubilejní třicátý ročník zahájil českou premiérou italsko-francouzský snímek Nesmírnost s Penélope Cruz v hlavní roli. Film divákům suverénně ukázal, že letošní laťka je nasazená vysoko…
Příběh filmu se odehrává v 70. letech minulého století na předměstí Říma, které se urbanisticky mění s rychle rostoucí zástavbou obytných domů. Vizuální střet starého s novým, který je reprezentovaný polokočovnými pracovníky v kontrastu s novými obyvateli, se zajímavě promítá i do jedné z hlavních linek filmu. Do jednoho z bytů v nové zástavbě se nastěhuje manželský pár se třemi dětmi. Manželství se však vinou mužovy despotické povahy a jeho neustálých nevěr nachází ve finální fázi krize.
Krásná Clara (v podání civilní, a přitom v každém momentě charismatické Penélope Cruz) je ženou v domácnosti. Z bezvýchodné situace je hluboce nešťastná a zhoršuje ji ještě fakt, že její nejstarší dcera se cítí být chlapcem. Patnáctiletá Adriana se na veřejnosti představuje jako Andrea (v italštině jde o mužské jméno) a chová se nevhodně podle tehdejších zvyklostí. Tím se rozpor mezi manželi ještě prohlubuje. Otec se za chování své dcery stydí a necitlivě jej klade za vinu Claře. Podle něj selhala v otázce výchovy a napětí v rodině tím jen narůstá.
Clara je přitom velmi pokroková žena, která respektuje jedinečnost svých dětí, zahrnuje je láskou a zbytečně nesoudí. Z dnešního pohledu samozřejmá věc, ale v době, do které je film zasazen, je její chování pro manžela takřka zostuzující. Děj je plný těžkých momentů a zvratů, při kterých divák takřka fyzicky cítí Clařinu bezmocnost, vnitřní utrpení a vynucené smíření. Vtipné a uvolněné momenty filmu nastávají pouze v okamžicích, kdy se matka vzepře konvencím a chová se jako „dítě“. Nebo se šokovaným členům širší rodiny přizná, že své děti nikdy nebije…
Vizuálně, poetikou a tempem film připomíná Sorentinovu Boží ruku, postrádá však jeho laskavost a závěrečnou víru v dobré konce.
Jakkoliv to s největší pravděpodobností nebyl režisérský záměr, nelze se chvílemi ubránit dojmu, že Adrianina touha být chlapcem z velké míry vychází ze zkušeností s násilným chováním otce vůči milované matce. Touha nebýt stejně pokořenou ženou jako její matka se zdá být lákavou cestou ke svobodě.
Dusivé dny v horkém letním bytě se střídají se zábavnými chvílemi s milující matkou a výpravami do zakázaných prostor staveniště ukrytých za labyrintem rákosí. Na konci vyšlapané stezky se otevírá jiný svět, svět nespoutaných „cikánů“, kteří pro Adrianu svou radostí ze života a nekomplikovaností vztahů představují ráj. Zde se jako chlapec Andrea poprvé reálně a hluboce zamiluje do místní dívky. Jejich vztah je však nevinný a bolestně krátký.
Z tíživé reality všechny tři děti utíkají do fantazijních představ o tom, že jsou z vesmíru a čekají na znamení, kdy si pro ně mimozemšťané znovu přijdou. Dojemně působí také Adrianiny představy v podobě černobílých pěveckých vystoupení s tanečním podkresem, které jí pomáhají odlehčit každodenní skutečnost. Matku si v nich zobrazuje jako nedostižnou femme fatale a samotná Adriana v identické písni odpouští ve finále všechno a všem.
Nejsilnějšími postavami filmu jsou bezesporu ženy. Clara jako matka obětuje svou vznešenost a svobodomyslnost ve prospěch dětí až do samého konce. Z Adriany/Andrey její velké tajemství a tichá povaha dělají tajemnou bytost. A nakonec tradiční patriarchát vyznávající tchyně, která ke svému zděšení prohlédne pravou povahu syna až v samém závěru.
Vizuálně, poetikou a tempem film připomíná Sorentinovu Boží ruku, postrádá však jeho laskavost a závěrečnou víru v dobré konce. Nesmírnost by neměla být primárně vnímána jako snímek o v současnosti populárním tématu transgenderové problematiky. Jedná se o mnohovrstevný film, který v několika úrovních ukazuje dynamiku jednoho patologického manželství, vztahů dětí a rodičů i komplikovanost dobových společenských pravidel. Řada diváků si po zhlédnutí může klást otázku, nakolik jsou tyto problémy v dnešní době opravdu vyřešeny, navzdory existujícímu společenskému obrazu.
