Letošní rok se nesl ve znamení loučení s filmovým DCEU. Bohužel ani jeden ze snímků – Shazam 2, Flash a Blue Beetle – nijak zvlášť neoslnil. Naopak dokázaly v lecčem zklamat. V úplném závěru roku přichází druhý Aquaman, kterého by nejeden divák mohl i s ohledem na jisté kontroverze od počátku zavrhnout. Snímek si to ale dost možná nezaslouží.
Několik let po událostech prvního dílu (předchozí děj zvládá dvojka divákům funkčně zrekapitulovat) je Arthur Curry plně zaměstnán svojí rolí krále Atlantis i rolí otce. David Kane aka Black Manta, s nímž se Arthur kdysi utkal, však stále prahne po odplatě za mrtvého otce. K ní by mu tentokrát měla dopomoct síla ztraceného království. Na obzoru je tak nová hrozba, na niž samotný Arthur nestačí. Proto musí na chvíli odložit předchozí rozepře a spojit síly se svým bratrem, který na něj Black Mantu kdysi poslal.
Mezi snímky DCEU nevalné pověsti patřil Aquaman (2018) ke světlejším výjimkám. Rodinné fantasy šlo sice silně ve stopách Marvelu a jeho příběhová šablona přílišnou originalitou taktéž neoplývala, přesto dokázalo zafungovat. Tvůrci se nesnažili hrát na nic extrémně bombastického ani přelomového a veškeré, byť klasické prvky efektivně pospojovali do zábavné a sympatické podívané. Svou zásluhu na tom mají také charismatický Jason Momoa, poutavá dobrodružná výprava, OST a vizuál, bojová choreografie či pohromadě držící a nijak špatně napsaný scénář.
Jednička tedy sice uspěla, ale ani tak to dvojka neměla lehké. Mezitím totiž stačilo DC (i Marvel, abychom byli fér) vyplivnout z pásu několik podprůměrných superhrdinovek, které diváky již unavily. Navíc jedna z hlavních představitelek Amber Heard prošla velice kontroverzním soudním sporem s Johnnym Deppem. Příhodně se ani ostatní letošní snímky z podvodního prostředí v podobě Malé mořské víly či Krakanteeny Ruby příliš nepředvedly. Druhého Aquamana by tak bylo snadné od počátku zavrhnout či k němu přistupovat se skepsí. Přiznám se, že ani já neměl nijak velká očekávání.
Na snímku se jistě dá najít spousta neduhů, převažují však aspekty, které fungují. A ze srovnání se současnou superhrdinskou filmovou produkcí vychází druhý Aquaman jednoznačně lépe.
K mému překvapení jsem ale z kina neodcházel s pocitem, že jsem právě zahodil dvě hodiny života. Ztracené království se nesnaží být větší, úžasnější a epičtější než jeho předchůdce. Poněkud skromně jede v téměř totožném duchu a vše, co fungovalo v jedničce (tedy výše zmíněné), přináší i v tomto snímku. Aneb neopravuje, co nebylo rozbité. Vidět něco takového u superhrdinského sequelu je nezvyk, ale rozhodně vítaný. Jistě, hlavní záporák sice představuje o něco větší hrozbu než posledně, ale ve výsledku (stejně jako v předchozím díle) je odsunut do pozadí a prim hraje dobrodružná výprava a samotní hrdinové. V tomto ohledu je zajímavé sledovat především vztah mezi Arthurem a jeho bratrem a někdejším nepřítelem Ormem – antihrdiny s možností vývoje postavy a jejího vykoupení.
Pokračování staví na předchozím snímku nejen stylisticky, ale i příběhem, který nepůsobí jako vycucaný z prstu či s umělou, vynucenou zápletkou. Naopak celkem smysluplně rozvijí, doplňuje, a především uspokojivě uzavírá děj prvního dílu. Jednička a dvojka ve výsledku působí jako jeden fungující celek. K mému ještě většímu překvapení druhý díl Aquamana dokáže uzavřít celé DCEU, a to mnohem úctyhodněji než filmový Flash (jenž v této od počátku očekávané roli zklamal).
Potěšil mě i návrat Black Manty a větší využití jeho potenciálu oproti jedničce, čímž konečně dostál reputaci Aquamanovy Nemesis. Na pozadí se navíc skrývá větší a temnější hrozba. Někomu může snímek lehce připomenout Pána prstenů nebo – jako v mém případě – diváka zaujmou chobotnicové kreatury ve stylu Lovecrafta, které k Aquamanovi překvapivě sedí (a díky čemuž jsem zvědavý, jak se režisér James Wan popere s nově oznámenou filmovou adaptací Volání Cthulhu). Mnozí nejspíš budou očekávat finále epických rozměrů, osobně jsem ale ocenil schopnost snímku vše ukočírovat a nezapomenout, o čem celou dobu byl.
Neurazily mě (v současnosti opět nezvykle) ani vizuální efekty, na které se mi dívalo obdobně dobře jako v předchozím díle. Zejména podvodní svět skutečně oplývá životem a mnohými detaily; ačkoli na druhou stranu při některých akčních scénách dokázaly být trochu rušivé. Oproti tomu humor nedopadl nejlépe, byť jde bezpochyby o silně subjektivní dojem. Ale v porovnání s prvním dílem mi zde vtipy připadaly o něco předvídatelnější a více tlačily na pilu.
K výčtu negativ lze přidat i kontroverzi týkající se Amber Heard, na jejímž základě pravděpodobně došlo k osekání scénáře či výraznějšímu střihu některých scén. Na výsledku je znát, že její postava Mera měla v mnohých situacích větší roli, ale namísto toho se objeví na pár vteřin a beze slov, což působí dost nepřirozeně. Osobně bych raději jakékoliv kontroverze odložil a soustředil se na samotnou fiktivní postavu, než osekával její dějové linky či dialogy, a tím ubližoval celému snímku. Ale to je již kapitola sama o sobě.
Na druhém Aquamanovi se tedy jistě dá najít spousta neduhů, rozhodně však převažují aspekty, které fungují. Stejně jako v případě jedničky se jedná o nenáročnou zábavu. Pravděpodobně nebudete mít potřebu snímek zhlédnout za každou cenu, času u něj stráveného ale litovat nebudete. Ztracenému království se navíc daří uspokojivě uzavřít nejen Arthurovu dějovou linku, ale i celé DCEU (minimálně takového pocitu se za mě podařilo Aquamanovi dosáhnout mnohem lépe než Flashovi), čímž se na závěr roku stává celkem milým překvapením. Když už tedy vypínák, tak tento. Obzvláště pokud se vám líbila jednička, v jejíž téměř totožném duchu dvojka pokračuje. Navíc ze srovnání se současnou superhrdinskou filmovou produkcí vychází druhý Aquaman jednoznačně lépe.
