Lidské zlo a nespravedlnost se dá najít téměř všude, přičemž svatá není ani samotná církev. Temnou stránku z její historie divákům předkládá nový snímek Marca Bellocchia. Jeden z nejproduktivnějších italských režisérů má ostatně s tvorbou zabývající se společenskými problémy dlouholeté zkušenosti.
Příběh podle skutečné události je zasazen do Itálie 19. století. Sleduje osudy židovské rodiny Mortarových, do jejichž domu jedné noci vtrhne papežská garda. Ta má nařízeno odvést šestiletého Edgarda, jenž byl podle všeho již jako nemluvně pokřtěn, a jeho nový domov se tak nyní nalézá u katolické církve. A přestože Edgardova rodina protestuje a jeho pokřtění je pro ně novinkou, chlapec je odveden. S touto nespravedlností se však ani zdaleka nehodlají smířit. Nejsou to navíc pouze oni, koho událost zasáhla – debaty se v té době rozpoutaly po celém světě.
Unesení Edgarda Mortara na mě působilo, jako by jej napsal sám Franz Kafka. Kdo a proč našeho syna pokřtil? Nevíme. Jak se o tom církev dozvěděla? Nevíme. Je to tedy vůbec pádný důvod, aby nám byl člen rodiny odtržen? Ano, protože tak církev zkrátka rozhodla. Dá se s tím něco dělat? Ne. Nejen absurditu celé situace, ale také následnou bezmoc a beznaděj rodiny Mortarových zachytil Bellocchio skvěle.
K diváckému zážitku a jeho neustále narůstajícímu znepokojení přitom nepřispívá pouze fakt, že se – bohužel – nejedná o fikci z pera spisovatele, ale také bravurní a přesvědčivě zahrané reakce představitelů obou zasažených rodičů. Ty jsou obzvláště důležité ve snímku, jako je tento. Kdy se klade důraz na emoce, vykreslení situace a různých prostředí více než děj (ten je vcelku přímočarý).
U režiséra také kvituji, že církev, kterou snímkem jednoznačně kritizuje, dokázal přesto zachytit citlivě. Mně, jakožto do tématu nepříliš zasvěcenému člověku, dokázal Papežův zákon leccos objasnit a doplnit si mezery. V neposlední řadě lze také vyzdvihnout obraz doplněný o povedenou výpravu. Nejedna scéna na divákovo oko bezpochyby zapůsobí.
Nebýt několika zaškobrtnutí, jež rušila celkový zážitek, zapůsobil by Belocchiův počin ještě silněji. Řemeslně je totiž snímek zpracovaný dobře.
Je tedy škoda, že snímek podkopává hned několik věcí, u kterých jsem cítil, že by se daly jednoduše napravit. Nejprve si již klasicky dloubnu do dvouhodinové stopáže, jež je vzhledem ke zmíněné nepřítomnosti hlubšího děje neodůvodnitelná. Zkrácení by snímku rozhodně nijak neublížilo. A přestože jsem vyzdvihl citlivé vyobrazení jinak kritizované církve, je zde jedna výjimka. Samotný papež na mě působil jako nepovedený záporák z disneyovky (což umocňoval fakt, že jeho scény doprovázely animace a pokusy o humor). To mi poněkud kazilo dojem z vážnosti situace. Též postava Edgarda je vykreslená diskutabilně. Divák prakticky nemá šanci nahlédnout do jeho mysli, jeho charakterové přerody se tak mohou zdát nepochopitelné.
Osobně jsem však měl největší problém s hudbou. Rozumím sice záměru skladatele přiblížit se dobovým reáliím, zachytit vážnost snímku a jeho náboženské motivy. Ve výsledku ale byla až příliš předramatizovaná a jakoukoliv scénu přebíjela. Jsem si jistý, že především mezi fanoušky klasické hudby si své příznivce najde, mně se do noty netrefila. Dokonce jsem pociťoval, že mě při sledování filmu ruší.
Nebýt těchto několika zaškobrtnutí, jež rušila celkový zážitek, zapůsobil by na mě Belocchiův počin ještě silněji. Potenciál na to Papežův zákon má a opomenu-li zmíněná negativa, řemeslně je dobře zpracovaný a daří se mu vzbuzovat emoce.
