Dokáže jedna malá holka spasit svět, nebo nás mají staří bílí muži v hrsti? Opakuje se historie, a proto zažíváme středověk ve 21. století, jen s trochu jiným playlistem? Věříme víc sobě, různým insta-guru, kartářkám nebo Bohu? Tyto a mnoho dalších otázek si klade mladé tvůrčí trio ve své inscenaci Jana z Arku, se kterou brněnské HaDivadlo zavítalo do Archy+.
Mládí vpřed! Tímto baťovským heslem se sice společnost zaklíná už nějakou tu generaci, ale málokdy se mladým skutečně dostane prostoru se vyjádřit a rozhodovat. V brněnském HaDivadle se ale v letošní sezoně rozhodli postavit se k tomuto heslu čelem, sebrat kuráž a předat šéfování etablované divadelní scény třem čerstvým absolventům JAMU, kteří zde započali svou profesionální inscenační pouť velmi příznačně. Pro premiéru si vybrali příběh o Janě z Arku, která se nebála jít přes překážky a nepochopení za svým posláním, postavila se převaze a bojovala za svobodu a spravedlnost. Dodnes je tak vnímána jako symbol odvahy, víry, odhodlání i vlastenectví.
Greta Thunberg is the new Jana z Arku
Na cestu odvahy, odhodlání a změny přístupu se vydali také Jana Vaverková, Justina Grecová a Jan Doležel. Nesáhli však po Janě Shawově, Schillerově či Anouilhově, ale rozhodli se vytvořit Janu novou, autorskou, která bude víc promlouvat k současné mladé generaci. Stvořili Janu trojjedinou – tedy Janu Pannu, Válečnici a Mučednici. Tyto tři její podoby se vzájemně prolínají, podporují se i hádají, hrají spolu petanque a tak trochu odkazují na Janinu možnou psychickou nepohodu. Tvůrci pak z Janina životopisu vypichují její první setkání s dauphinem, bitvu u Orleánsu, korunovaci krále Karla VII. a soudní proces. Na těchto momentech staví celou inscenaci.
Ačkoli se říká, že víc hlav víc ví, tak tady toho vymysleli poněkud málo. Byť tvůrčí trojice údajně nastudovala mnoho materiálů, jejich verze nakonec vypadá jako o něco kratší a hlavně méně velkolepá filmová Johanka z Arku s Milou Jovovich v hlavní roli. Ostatně na popkulturu se zde odkazuje v hojné míře. Jana se v poslední scéně změní v Gretu Thunberg (tuto transformaci podtrhuje na triku vytištěná věta „How dare you“), zazní songy od Lany Del Rey, Charli XCX a Billie Eilish, jež svými texty mají podpořit pocity postav. Stejně tak se do děje vnáší vogue kultura skrze postavu krále.
I přes tato zpestření tvůrci nepřináší svým pojetím na jeviště nic nového. Nebudují žádnou hlubší myšlenku, která by v té změti cílené povrchnosti mohla pořádně tnout do živého. Přitom potenciálu mají požehnaně. Pro poučeného diváka je tak dvouhodinová inscenace bez přestávky předvídatelná a zbytečně dlouhá, neboť obsahuje spoustu vaty, kterou jako by tvůrci chtěli ucpat díry v místech svého režijního i dramaturgického tápání. V mnoha momentech totiž inscenace ztrácí tempo, směr i myšlenku a stává se lacinou.
Jana z Mišmašu
Ona lacinost se ostatně odráží i ve scénografii. Zatímco u dříve viděné Agónie jsem brala podobnost s televizní studiovou scénou 80. let jako záměr, tady už jsem z ní byla značně rozpačitá. Netuším, zda má HaDivadlo pro tuto sezonu smlouvu s brněnským archivem České televizí ohledně zapůjčení scénických dekorací, ale to bych raději viděla prázdnou scénu než její zaplněnou podobu výtvarnou vizí Lucie Herzogové. Přitom i ta se zpočátku jevila zajímavě. Dokud byla scéna, ze které vystupovaly jen kostelní lavice pro diváky, zahalena do kouře a tajemného nasvícení a bylo cítit kadidlo, tak měla fantastickou atmosféru a budila velká očekávání. Když ale začalo postupně ubývat kouře a začaly vystupovat vínovým sametem potažené kvádry a vitráže, bylo kouzlo rázem pryč a před divákem se zhmotnila scéna jako stvořená pro školní či ochotnickou inscenaci.
Do fundusu České televize nejspíš zabloudila i kostýmní výtvarnice Barbora Netopilová. Zatímco u kostýmů Jan si pohrála s jejich naturelem a motivem kříže, krále oblékla do flitrů a vojáky nechala v současném civilu, tak kostýmy pro serafiny si zřejmě vypůjčila z nějaké brněnské studiové pohádky. Tím svou práci shodila a na jevišti vznikl nesourodý kostýmní pelmel. Pokud to však od Netopilové a Herzogové měl být záměr a mělo se jednat o vtipnou nadsázku, tak si měl celý tvůrčí tým pořádně promyslet celý koncept. V této podobě představení působilo jako hurá akce bez hlubší myšlenky.
Nesourodou všehochuť do inscenace vnesli také herci. Tvůrčí režijní a dramaturgické trio totiž funguje na konceptu pojmenovaném Kolektiv v dialogu, a tak nechávají hercům při spolupráci volnou ruku. To je sice hezké, ale pokud by sama Jana měla takový arzenál a mindset, asi by toho pramálo vybojovala. Herecké šuplíčky totiž bývají snadno a rychle po ruce. Nejlépe z toho vychází Sara Venclovská, která ztvárňuje Čarodějnici, Jolandu Aragonskou nebo Vojáka, a Josef Kostka jako dauphin Karel. Oba mají své postavy jasně a zajímavě uchopeny a vědí, co hrají.
Představitelky Jany Magdalena Kuntová, Ema Lovecká a Šimona Horynová jsou sice každá jiná a dohromady jim to šlape, ale bohužel nemají takový vnitřní zápal a herecké vyzařování jako Venclovská s Kostkou. Kdo ovšem překypuje onín zápalem i vyzařováním, je Simona Peková. Tentokrát by jí ale slušela umírněnější poloha.
U Agónie jsem alespoň ocenila snahu hledat a prozkoumávat nové možnosti a stále si umět hrát a nebrat se vážně, ovšem u inscenace Jana z Arku, která otevřela první sezonu nového vedení, takový potenciál bohužel nenacházím. Svým provedením je povrchní, chce být všechno, jenže je spíš nic, a i když chce být hodně slyšet, tak ve finále nedokáže dát dohromady myšlenku. Přesto věřím, že v tomto případě šlo jen o nesmělé zaškobrtnutí na začátku nové éry vedení a brzy se toto trio představí s inscenací, která má skutečně co říct.
