Letenské sady na tři týdny ožily novým cirkusem, divadlem a koncerty. Šapitó, která jsou vidět již zdálky, lákají na zahraniční hvězdy i to nejlepší z tuzemské novocirkusové scény. Řada představení a doprovodný program však probíhá i mimo jejich manéž, přímo pod širým nebem a přístupné všem, kdo jdou zrovna okolo. Ať už záměrně, či naprostou náhodou. Na mezinárodní festival nového cirkusu a divadla lze zavítat do konce srpna.
O zahájení letošního 19. ročníku festivalu se postaraly cirkusový lunapark Mansterville a soubor Blackout Paradox společnou ohňovou Propane Punk Show. Hodinové open air představení, které Letní Letnou oficiálně odstartovalo, si nenechala ujít téměř tisícovka diváků. Jakmile se začalo smrákat, zavoněl ve vzduchu oheň a show mohla začít. Akrobaté předvedli řadu čísel, nejvíce však upoutala konstrukce MansterWheel. Dvojici protichůdně se otáčejících kol zaplavily v závěru nejen plameny, ale také pyrotechnické efekty. Současně s Propane Punk Show se první večer představila i první ze zahraničních hvězd, švédský Cirkus Cirkör.
Zaplést se s cirkusem
Soubor nevystupuje na Letní Letné poprvé. Stejně tak není českým divákům neznámé představení Knitting Peace, se kterým Cirkus Cirkör zavítal na festival v roce 2013. A s jeho upravenou verzí dorazil i letos. Ostatně, téma míru, které jím prostupuje, je dnes mnohem aktuálnější než před devíti lety…
Zatímco se diváci usazují, jedna artistka trpělivě splétá přízi. Pod rukama jí vzniká něco podobného rybářské síti. Druhá mezitím chodí mezi diváky, pokládá jim otázku a nahrává si jejich odpověď. Během představení tak následně zazní i čeština. Jakmile začne samotná show, mizí látka natažená přes jeviště a publiku se otvírá pohled na pletený svět. A na provaz s provazochodcem. Ačkoli se celé představení nese v duchu strhující akrobacie, neotřelého zapojení obrovských klubek vlny a skvělé hudby v podání Samuela „Looptok“ Anderssona, je to právě Alexander Weibel Weibel, při jehož vystoupení se nejvíce tají dech. Jeho nejlepší kousek nebudu prozrazovat. Protože kdybych vám řekla, že balancuje na laně na jednokolce a u toho hraje na housle, stejně byste mi nevěřili.
Knitting Peace má všechno, co si lze představit pod pojmem nový cirkus. Pětice účinkujících se během představení prostřídá na jevišti v několika disciplínách, mezi kterými nechybí kromě provazochodectví také akrobacie na svislém laně, párová akrobacie či cyr wheel. Esence nového cirkusu z představení odkapává takřka doslova, díky hudbě, která s motivem kapek opakovaně pracuje. Mimochodem, pokud jste podobně jako já fanoušci švédské neofolkové kapely Hedningarna, jíž je Samuel členem, učaruje vám i hudba doprovázející Knitting Peace.
Akrobacie s fyzikou
Francouze Johanna Le Guillerma představují organizátoři festivalu jako novocirkusového mága. A po zhlédnutí jeho sólového představení Terces jim musím dát za pravdu. Myslím, že teprve nyní jsme pochopila, co měl teolog a fenomenolog náboženství Rudolf Otto na mysli, když hovořil o „mysteriu fascinans“. Protože kdybych měla Terces shrnout jedním jediným slovem, „fascinující“ by jej plně vystihovalo.
Přitom nečekejte nový cirkus ani akrobacii v klasickém slova smyslu. Nic takového vám Johann Le Guillerm nedopřeje. Stanete se však svědky pokusů v jeho laboratoři. Charismatický umělec s pronikavým pohledem uvádí na scénu různé materiály, kterým jedním švihem dává nový tvar, či přístroje schopné se pohybovat samy o sobě. Kouzla? Kdepak, fyzika. Ovšem v podobě, o jaké se vám ani nesnilo. V průběhu show mi hlavou běhala slova jako šaman, mystik, samuraj i kouzelník. Sledovat Terces je jako být součástí nějakého prastarého rituálu. Dojem umocňuje ještě Le Guillermovo podupávání či občasné rozhořčené odfrknutí, když některá z rekvizit nespolupracuje tak, jak má.
Jednotlivá čísla v novém cirkusu obvykle spějí ke svému vyvrcholení. K nejtěžšímu triku, překvapivé pointě, humornému rozuzlení. Nikoli zde. Diváci sledují Le Guillerma, jak dobu přerovnává řadu knih. Pomalu, s rozvahou, trpělivě. Skládá je dle určitého řádu do dvou sloupců, aby se nakonec nestalo vůbec nic. Položí se na ně a nechá se odtáhnout z jeviště. Jediné, co můžete obdivovat, je jeho perfektní balanc. A přesto, přesto si Le Guillerm dokázel po hodinu a půl udržet pozornost uhranutého publika. Mysterium fascinans.
Láká mě doporučit Terces všemi deseti. Ovšem uvědomuji si, že Johann Le Guillerm nebude pro každého. Ocení jej především ti, kdo s novým cirkusem mají již řadu zkušeností. Ti mohou stavět na akrobatických základech a k nim přidat diametrálně odlišný zážitek na pomezí nového cirkusu, jak jej vnímá široká veřejnost.
Letmé náznaky
Poslední z hlavních hvězd, jejíž vystoupení je možné zhlédnout od začátku Letní Letné, je španělský soubor Compañía de Circo „eia“. Ten přivezl svou novinku NUYE, jíž reflektuje dobu po dvouleté izolaci. Sleduje člověka, který se opět otevírá světu a vychází ze své vnitřní ulity vstříc ostatním.
Začátek je hrou světla a stínů. Ruce vynořující se ze tmy, tělo, které neví, kde mu hlava stojí, a dosud chybějící hlava, která se odmítá stát poslední částí znovu seskládaného těla. Na optické iluzi se podílí více akrobatů, kteří hrají černé divadlo. Rozsvěcí se a další scéna je zcela odlišná. Postupně se objevují čtyři účinkující, kteří letmo naznačí, že akrobacie jim není cizí. V tuto chvíli je ale NUYE spíše tanečním divadlem s groteskně hororovou choreografií.
Scéna se opět mění a další obraz znovu využívá hry světla, tmy a optického klamu. Náhle se zhasne úplně a do středu manéže „zabloudí“ dvě ztřeštěné dívky. Turistky, chtělo by se říct. Rozhlíží se kolem, dělají obličeje na publikum a občas zahlédnou někoho z původní čtveřice, která se vyjeveně schovává za dřevěnými konstrukcemi. Na živelný temperament dvou návštěvnic nejsou zvědaví. Aspoň zpočátku. Brzy se však celá skupinka dává dohromady a rozjede párovou akrobacii z velké části založenou na ikarských hrách.
I v této části show však zůstává prostor pro optické iluze a ruka akrobatky se protahuje otvory v dřevěné stěně zdánlivě donekonečna. V každém se pak objeví jedna ruka a poetický obraz rychle střídá hororový výjev pouhou změnou osvětlení. Setkávat se s jinými lidmi, potřást si s nimi rukou, setrvat v objetí nemusí být po dvou letech nedobrovolné samoty takovou samozřejmostí…
Compañía de Circo „eia“ pracuje v NUYE s celou řadou motivů a stylů, které nejsou úplně kompaktní. Mezi jednotlivými scénami je však znatelný „střih“ v podobě krátkého ponoření do tmy. Tím jsou od sebe patrně oddělené a na sebe navzájem navazují spíše volně. Stejně nesourodě se jeví i šestice umělců, ačkoli jsou dokonale sehraní. Zpočátku však působí, že nechtějí hned odkrýt své karty a prozradit všechny triky. Do příchodu zbylých dvou akrobatek se tak divák musí spokojit s náznaky, které ho přesvědčí, že před sebou má špičkové artisty, ale na to nejlepší si musí trpělivě počkat.
