Přestože Vojtěch Franců teprve dokončuje studia na DAMU, má za sebou již několik výrazných rolí. V březnu také získal Cenu divadelní kritiky za rok 2024 v kategorii Talent roku. Diváci jej mohou vidět například v Městských divadlech pražských, kde ztvárnil Orlanda ve stejnojmenné inscenaci či Benjamina Buttona. Nejpevněji je ale spjat se souborem Geisslers Hofcomoedianten, kde se nyní připravuje na roli Casanovy v nové inscenaci Projekt Casanova: Jak voní ramlice. Jak se k divadlu dostal, proč u něj zůstal a proč se učí maďarsky? O tom všem jsme si s Vojtěchem Franců povídali.
Divadlu se věnujete od pěti let. Jak jste se k němu v takto raném věku dostal – máte v rodině umělecké zázemí?
Musím přiznat, že u nás se umění nikdo nevěnoval. Pokud vím, tak praděda hrál na saxofon, ale to je asi všechno. Podle mamky to bylo tak, že jsem si doma neustále hrál nějaké pohádky a vyprávěl příběhy. Také mám o dva roky mladšího bráchu a toho jsem, chudáka, nutil, aby hrál se mnou nebo mu četl z knížek. A pak mě naši dali do dramaťáku, který byl u nás v Turnově na Základní umělecké škole. Vedla ho Alena Tomášová a tam jsem se toho naučil děsně moc! Chodit tam mohly děti až od první třídy, protože podmínkou bylo, že musí umět číst. Jelikož jsem od přírody trochu zrychlenej a naučil jsem se číst docela brzy, nastoupil jsem do dramaťáku ještě ve školce.
Vaši rodiče tím projevili vcelku osvícený přístup…
Ano, i když spíš bych řekl, že nevěděli, co jiného se mnou. (smích)
Co vás na divadle tak chytlo, že jste u něj zůstal dodnes?
Nedávno jsem nad tím přemýšlel a možná je to tím, že si neumím představit… nebo vlastně… dělat něco jiného si umím představit – ono herectví je trochu o tom, že člověk pořád dělá, že dělá něco jiného. Nebo si na to hraje. Divadlo je pro mě přirozený prostředek, jak vyprávět příběhy a komunikovat s lidmi. A je to celé hra. Jenom jako. I když často dokáže diváka přesvědčit, že to, co sleduje, je naprostá pravda. To mě baví!
Přestože studia na DAMU teprve dokončujete, divadlu se už několik let věnujete i profesně. Vidíte rozdíl mezi tím, kdy to byl koníček, a když je to nyní práce?
Pro mě v tom rozdíl není. Divadlo stále vnímám jako zábavu a hru. Pravda, někdy je to samozřejmě těžké. Na dramaťák člověk chodí s vědomím, že je to kroužek, volnočasová aktivita, kde se potká s kamarády a je tam sranda. Kdežto teď do divadla musím, i když třeba nemám úplně nejlepší den. Ale zase to divadlo má takovou moc, že i když mám den blbec, tak mi pomůže se z toho dostat. Aspoň zatím na mě takto působí.
V lednu měla v Divadle DISK premiéru absolventská inscenace Peer Gynt, v níž ztvárňujete hlavní roli. Jaký je Peer Gynt ve vašem podání?
Režisérka Jolanta Lipková, s níž už od prváku rád spolupracuji, spolu s dramaturgyní Veronikou Mackovou vytvořily adaptaci Ibsenovy hry. Přepsaly ji do moderního jazyka a doplnily o určitá aktualizační témata, která se týkají generace Z. Na rozdíl od původního textu je tam také velký prostor pro ženské postavy.
Co se týče mého vnímání postavy: Peer Gynt je člověk, který si neustále na něco hraje a kvůli tomu mu uniká podstata života. Ať už je to stálost v podobě lásky, nebo jiných mezilidských vztahů, které by ho mohly ukotvit. On má ale pocit, že nalezení sebe sama – byť to takto doslovně nemá pojmenované – spočívá v tom, že toho v životě vyzkouší co nejvíce, že se seznámí s co nejvíce lidmi a že bude myslet víc na sebe než na ostatní. Což není úplně dobrý přístup k životu. Ale takový náš Peer Gynt je. Je to člověk, který se utápí v možnostech, které se mu nabízí, a postupně ztrácí půdu pod nohama. Nedokáže si vybrat, protože chce tak trochu všechno.
Moc si vážím toho, že v Divadle DISK vznikla takováto odvážná adaptace Ibsena. A když divák přijme, že to je trochu jiné než klasický Peer Gynt, jak ho zná z maturitní četby, myslím, že mu to začne dávat smysl.
Se souborem Geisslers Hofcomoedianten spolupracujete od roku 2019, tedy ještě než jste začal studovat na DAMU. Jak jste se dali dohromady?
To je asi úplně největší – a nejhezčí – náhoda, kterou jsem zatím zažil. Dostal jsem k narozeninám herecký kurz, který organizovala Městská divadla pražská. A ten kurz shodou okolností vedl Petr Hašek, umělecký šéf Geisslers Hofcomoedianten. Řešil tehdy situaci, že mu ze souboru odcházel jeden z herců, Bartoloměj Veselý do Ameriky, a hledal za něj záskok. A jelikož jsem si typově podobní, a navíc jsme si s Petrem během toho kurzu sedli, tak se mi (respektive mojí mámě, protože mně tou dobou ještě nebylo osmnáct) ozval, jestli bych mohl v jednom představení zaskočit. Nakonec to nebylo jedno představení, ale vznikla z toho letitá spolupráce, která trvá dodnes. A také skvělé přátelství.
Geisslers Hofcomoedianten se převážně věnují barokní tematice, byť poněkud nebarokním způsobem. Přesto – v čem podle vás spočívá kouzlo té doby?
Když to vezmu ryze osobně, tak mě odjakživa zajímala historie. Na gymnáziu jsem maturoval z dějin umění a dějepisu. A baví mě dodnes, vedle divadla je mým největším koníčkem. Shodou okolností mi období baroka přišlo fascinující už předtím, než jsem se poznal s Geisslers. Jeho monumentalita, obrovské kontrasty, které se v něm vyskytují. Jako například honosnost architektury versus nízkost humoru založeného na pudovosti, který se hojně vyskytuje v dobové literatuře.
Baroko je pro mě současně nadčasové, přesahující svou dobu. Tenkrát se řešily filozofické otázky, jako co je smyslem života, co je Bůh, co je člověk, jaký je lidský osud, … Oproti tomu například literatura 19. století se hodně zabývala sociální tematikou a samotnou společností než jakýmsi vyšším principem, čímž podle mého názoru zůstává do jisté míry poplatná době. Kdežto barokní motivy jsou platné dodneška. Díky tomu je studnice barokní inspirace nevyčerpatelná.
V Geisslers pak všechny tyto barokní prvky bereme do hry – naše inscenace jsou hodně živé, hravé, vtipné, ale někdy zároveň také drsné. Například Simply Simplicius, kterého hrajeme už dva roky, je značně krutý příběh z období třicetileté války. I když jsme mu dodali určitý barokní nadhled.
Když už zmiňujete Simplyho – za tuto roli jste byl nominován na Thálii za rok 2023 v kategorii Alternativní divadlo. Cítil jste zadostiučinění, vzhledem k tomu, že se jedná o celkem pohybově náročnou roli?
Řekl bych, že jsem prožíval spíš překvapení než zadostiučinění. A taky bylo trochu těžké to potom hrát. Protože když jdete na představení, které získalo ocenění, přicházíte už s nějakým očekáváním. Takže jsem se i já bál, aby si diváci neříkali „no tak se ukaž“, zatímco já tu postavu hraju v podstatě pořád stejně. Když zkouším jakoukoli roli – ať už s Geisslers, na DAMU, nebo kdekoli jinde –, vždycky se k tomu snažím přistoupit svědomitě. Žádné kouzlo v tom ale není. Proto mě to tak překvapilo. A samozřejmě si toho velice vážím.
Kromě pohybových nároků se v roli Simplyho musíte vypořádat i s dalšími věcmi, jako jsou třeba umělé zvratky. Jak se vám v takové situaci hraje?
Samozřejmě, když na vás někdo lije umělé zvratky, není to úplně příjemné. Navíc v tu chvíli na sobě téměř nic nemám a ještě visím na takové nakloněné rovině. V tom představení je ale víc extrémů, nad kterými se dá pozastavit. I když Simplyho hrajeme už přes dva roky, pokaždé mě to, co se na jevišti děje, opravdu zasáhne. Je to syrové, i když dost brutální. Ale hlavně – v té inscenaci to dává smysl.
Román Hanse Jacoba Christoffela von Grimmelshausena, z něhož Simply Simplicius vychází, je krásný a košatý, ale zároveň drsný, místy až nelidský a chvílemi zvrhlý. Jsou v něm takové věci, že mi umělé zvratky na jevišti vlastně nepřipadají nijak zvláštní.
V tomhle je ale důležitá i důvěra v režiséra. Když řekne, že v inscenaci něco musí být, věřím mu, že to má své místo. S jiným režisérem by to možná tak dobře nefungovalo – právě proto je důvěra klíčová. Respektive vzájemná důvěra – i on mi musel věřit, že to zvládnu.
Oproti předchozí premiéře, načančané disco-opeře Pudl a pudr, je to celkem kontrast…
Ono se to docela stupňuje. Loni jsme uvedli „poválečný Mortal Kombat“ Horri-bili-cribri-fax – srdečně zvu! Je to velká legrace, ale zároveň je to taky hodně fyzické a kruté. Je to hra o tom, že mír ještě neznamená, že bude klid. A také o tom, že když někdo celý život zná jenom válku, tak ho to hodně poznamená a nedokáže pak žít jinak. A kromě toho tam také hraju se skvělými kolegy! No, přijďte a uvidíte sami.
Horri-bili-cribri-fax měl premiéru v rámci festivalu Theatrum Kuks, nyní se s novinkou Projekt Casanova chystáte na Duchcov. Jaké je hrát přímo v barokních kulisách?
Přiznám se, že nerozlišuju, jestli hrajeme ve Vile Štvanice, na Kuksu nebo kdekoli jinde. Spíš jde o ten čas strávený s lidmi, kolegy i diváky. Současné jakékoli hraní mimo Prahu má za mě velký význam. Když jsme například hráli Tanec smrti v Bystřici pod Hostýnem, jeli jsme tam čtyři hodiny, odehráli hodinové představení a zase jeli čtyři hodiny zpátky. Ale diváci byli nadšení a hrozně si toho vážili, že jsme za nimi přijeli, jelikož tam těch divadelních představení moc nemají. To bylo skvělé a dávalo mi to obrovský smysl. Byli jsme rádi, že pro ně můžeme hrát. V Praze jsme divadlem přesycení. Pozoruju to i na sobě, že jít na představení nepovažuju za kdovíjakou událost. Ale v těch menších městech a na vsích to událost je. A to je báječné.
Kde se s vámi diváci mohou setkat kromě Divadla DISK a Geisslers Hofcomoedianten?
V Městských divadlech pražských, na všech třech scénách. V Komedii v inscenaci Orlando, kde ztvárňuji titulní roli, dále jsem převzal jednu z rolí v divadle ABC v představení Geniální přítelkyně a v Rokoku jsme v dubnu uvedli Podivuhodný případ Benjamina Buttona v režii Petra Haška. Spolupracuji také se spolkem JEDL, kde momentálně občas alternuji v inscenaci Ženy, držte huby!
Román Virginie Woolfové Orlando vyšel před téměř sto lety, ale téma je aktuální i v dnešní době. Je pro vás důležité, aby divadlo reagovalo na současné dění?
Určitě. Divadlo, podle mě musí komunikovat se současným světem, to je přece důvod, proč ho stále nic nenahradilo.
Osobně v každé inscenaci, kterou zkoušíme, hledám nějaké sdělení. A ta dramatizace Orlanda, kterou režíroval Marián Amsler, takové sdělení obsahuje. Román jsem četl kdysi na gymnáziu a když jsem se k němu během zkoušení vrátil, uvědomil jsem si, jak je ten text poetický, filosofický, ale také nesmírně vtipný. Tím hlavním tématem není ani tak změna genderu, jak si v souvislosti s Orlandem vybaví většina lidí, ale téma lásky a osamělosti. Orlando nehledá, zda je muž, nebo žena. To vůbec neřeší. Ona / ona / oni řeší, jak poznat lidskou blízkost. A chce toho dosáhnout tím, že pro každého bude tím, kým ho / ji / je chce mít: mužem, ženou nebo kýmkoli jiným. Také tam hraje velkou roli rovina umělecká – Orlando po celá staletí píše svou báseň Dub, to je moc krásná rovina a opravdu rád bych si tu jeho / její / jejich báseň přečetl…
Jak u podobně emotivně náročných rolí zvládáte přechod zpět do reality? Dokážete postavu svléknout spolu s kostýmem, nebo vám dojíždí i po skončení představení?
Dojíždí, konkrétně u Simplyho a Orlanda docela hodně. Po premiéře Simply Simplicius jsem nechtěl vůbec nikoho vidět, byť tam přišla spousta kamarádů. Ale potřeboval jsem chvilku pro sebe, nechat to doznít a vstřebat.
Máte vypěstované nějaké rituály před představením?
Mám rád, když si s hereckými kolegyněmi a kolegy před představením řeknem text a strávíme nějaký čas. Dáme si spolu kafe, chvíli popovídáme, … zkrátka se na sebe naladíme. A také mám rád – zejména před Orlandem – když ten den nemusím dělat nic jiného, když tam nemám žádnou větší povinnost a můžu se soustředit jen na tu roli. Ale takového luxusu se mi nedostává často.
Jak trávíte volný čas?
Mám v Jeseníkách takovou maringotku, kam jezdím na pár dní, abych si vyčistil hlavu. Nebo jedu někam na výlet, projít se do lesa, … Mým velkým koníčkem je také mykologie a už zmiňovaná historie, takže hodně čtu. A strašně rád se učím cizí jazyky a hraju stolní hry.
Na jazyky jste podle všeho talent, domluvíte se minimálně třemi a teď se učíte maďarsky. Proč právě maďarsky?
Rád jezdím do Budapeště. To je takové moje místo, kam klidně jedu i sám. Mám tam svá oblíbená místa, několik kamarádů a baví mě i maďarské divadlo. Možná proto, že mu úplně nerozumím a jen na sebe nechávám působit dění na jevišti a proud nesrozumitelných slov, i když už sem tam něčemu rozumím. Taky si už umím objednat kafe, ale té paní co hlásí stanice v metru pořád moc nerozumím.
Jaký kulturní zážitek vás nejvíce obohatil?
Možná to bude znít banálně, ale loni v létě jsem byl v Rumunsku a šli jsme se podívat do jednoho kostela v horách. Bylo to úplně na severu, v regionu Maramureš. Zrovna tam probíhala bohoslužba, kněz zpíval a bylo to jako z jiného světa. Ten kostel byl dřevěný, vedle něj hřbitov a v okolí už nebylo nic než hory a pár roztroušených staveb. Ten zpěv se nesl celým údolím. Uvnitř seděly ženy v černých šátcích a kromě toho zpěvu nebylo v celé krajině nic, co by rušilo její hluboký klid. Byl to opravdu silný zážitek.
