Improvizační skupina My kluci, co spolu chodíme, známá svým břitkým, ale také zhusta nekorektním humorem a výrazným pohybovým slovníkem, zabrousila v nové premiéře do vod pražských hospod a klubů. Řádí tu totiž jeden rituál, který by zasloužil i etnologickou studii: do Prahy si řada turistů jezdí odbývat rozlučku se svobodou. Ne snad, že by se takové kratochvíli nevěnovali i místní, ale na cizince v kostýmech Sněhurky a sedmi trpaslíků nebo žokeje i s nafukovacím koněm narazíte před hospodami přece jen častěji. Co o tomto jevu nastudovali Kluci a jak dalece jejich poznatky odpovídají realitě? Podívejme se, v čem se naše pozorování shodují a v čem rozcházejí.
Rozlučka se svobodou, kde pivo teče proudem, karaoke hraje, rádio hraje, DJ set hraje a každý si zpívá tu svoji. Téma, které po improvizovaném večírku přímo volá. Performeři ze souboru My kluci, co spolu chodíme svou vizi rozlučky pod titulem Happy Our pořádají ve velkém sále Jatek78, kde postavili bar (vypadá tedy spíš trochu jako staročeská pec). Na jeho vrcholku se nachází mixážní pultík a s Kluky vystupuje hudebník Tomáš Kůgel, protože co by to bylo za rozlučku bez opravdové diskotéky. Zdá se, že na baru se nacházejí skutečné nápoje, po ruce jsou také dva štendry s kostýmy k rychlým převlekům, které jsou překvapivě střízlivé. Auditorium je rozvinuto v několika řadách i do bočnic, což naznačuje, že performeři chtějí mít po ruce dobrovolníky – a nemýlíme se. Je třeba určit identitu budoucích novomanželů, především ženicha, a několik základních motivů, z nichž je možné sestavit improvizovaný děj. Podobně postupovali Kluci třeba v programu s divadlem Minor v rámci série Svědomitě nepřipraveni, když vytvářeli pohádku podle jmen a oblíbených hraček, které jim napověděly děti.
Příběh určuje náhoda
Kluci vyberou z publika zřejmě skutečně náhodnou oběť, kterou s vidinou chutného míchaného nápoje přimějí ke sdílení několika osobních údajů; například jak se jmenuje její muž, kde se poznali a kam jezdí na dovolenou. Performeři musí mít při výběru šťastnou ruku a existují i další nepsaná pravidla. Při premiéře například nejprve hlasováním eliminovali všechny své známé a posléze všechny profesionální performery. Výstup totiž musí být naprosto autentický. Navíc hrozí nebezpečí, že profesionál by s nimi začal skutečně hrát, což popírá princip těchto her s nepřipraveným publikem. Když jsou identity rozdány, může začít mejdan. V premiéře se do role ženicha vtělil Lukas Blaha, úlohy nevěsty se zhostil Andrej Lyga.
Nevěsta se samozřejmě neúčastní pánské rozlučky, ale je přítomná jako oživlá vzpomínka. Ženich rekapituluje okamžiky jejich setkání, zasnoubení, případný odpor rodičů a další karamboly, které vedou k vysněné cestě do života. V tomto konkrétním představení došlo nakonec i na sňatek. Jen mi nedá nepodotknout, že v mých očích svatba Kluků, byť jako travesti záležitost velmi zábavná, nedosahuje ještě břitkosti nadsázky, jaké dosáhli Šimek a Grossman, když si Slávek Šimek „bral“ Františka Čecha a rodiče nevěsty sehráli Pavel Bobek a nechvalně proslulý inspicient Miloslav Balcar. Ale budiž, chlapci jsou ještě mladí a mnohý poklad české satiry teprve objeví.
Zpátky však od Pánského večírku k večírku na Jatkách. Svatbou vrcholí až v závěru – ale možná tomu tak nebude vždy, protože program může mít různá rozuzlení (třeba někdy vyvrcholí i světovou větou „Ne.“). Hlavní část je však prošpikována scénkami, které anonymním pijákům dávají kontury charakterů. Premiéra se bohužel odehrála bez jednoho ze členů, Václava Wortnera, jehož zákeřně dostihl covid, a byl tudíž zastoupen pouze fotografií v rámečku a nahrávkou jedné z písní. Abychom mluvili chviličku vážně: písničky, jinak samozřejmě improvizované, představují určité mezníky dělící jednotlivé delší scény a výjevy. Je to už obvyklý postup u inscenací Kluků – dlouhou scénu, která hrozí buď zacyklením motivu, nebo stagnací, rychle převést na hudební vložku. Podobně zasahuje světelný designér Jonatan Vnouček efektními změnami. Neměli bychom v sestavě zapomenout také na Šimona Plisku, který v premiérovém večeru vystřídal několik rolí včetně věrného spolupijana, Víly Vzpomněnky nebo jednorožce, který přišel o roh. I když pochází z líhně nonverbální, má blízko k činohernímu herectví, a kupodivu jako jediný došel za hranu, kdy jeho hra přestala být humorná a stala se vážnou (a myslím, že to nebyl záměrný zcizovák).
Improvizace neznamená chaos
Verbální složka dominovala na premiéře nad pohybovou, nechyběla však jednoduchá, téměř spartakiádní choreografie. A příště může být všechno zase jinak – byla by škoda, kdyby Kluci nevyužívali naplno i umění pantomimy a nového cirkusu. Jako publikum jsme si vychutnávali perné chvilky, kdy vlastní imaginace zavedla performery do úzkých, nebo třeba poněkud halucinogenní výlet do… no prostě do hajzlu. (Mám sice odpozorováno, že se většinou zvrací před hospodou na chodník, ideálně s jednou rukou zapřenou o poblíž zaparkované vozidlo, než spořádaně na záchodcích, ale budu věřit i v kultivované opilce.) Andrej Lyga by za výdrž, s jakou pak dokázal nosit na hlavě mísu, jistě zasloužil nějakou cenu. V programu se ve finální části opět sahá k interakci s publikem. Divačka převzala značnou iniciativu a bylo napínavé sledovat pohotovost performerů, kteří jsou vystaveni stejné nejistotě jako jejich nedobrovolní dobrovolníci. O co a na co se bude hrát příště?
Špetka toho autentického folkóru ale přece jen Happy Our k dokonalosti chybí. Kluci jsou sice jevem fascinováni, ale nemohou dosáhnout hloubky poznání, které nabudete, když takovou vyhlášenou rozlučkovou hospodu máte přímo přes ulici po několik let. Těch vynalézavých kostýmů a převleků, co se během roku vystřídá? Proti tomu jsou svatební šaty Andreje Lygy pouhý stín. To je především defilé disneyovských postav, princezny a víly v propracovaných kostýmech po boku s princi, roztleskávačky v pestrobarevných parukách, hrdinové z Marvelovek a postavy z DC Comics, pozorovala jsem mořské panny i ženicha v dokonalém kostýmu flamencové tanečnice; to jsou spousty nafukovacích doplňků; to se po setmění po ulici přenášejí mobilní dopravní značky a občas to odnese i popelnice; to se každý večer z plna hrdla pěje evergreen Sweet Caroline; to se to také často už odpoledne spere a padne facka na chodníku. Jednoduše, páni kluci, když nežijete přímo u zdroje, víte houbec o životě.
Ale vážně, u improvizovaného programu nedává obecně mnoho smyslu psát o tom, jaké to bylo a o čem to bylo, protože příště to bude zaručeně jiné a o něčem jiném. Proto je to improvizace. Ale Happy Our má svůj rámec, kostru, trvání určené zkušeností a praxí, a samozřejmě, že nová dramaturgie a poctivá řemeslná práce jsou na ní znát. Vymyslet nový koncept programu takového druhu trvá dlouhé měsíce. Happy Our je povedená zábavná show, která stojí za vidění. Jen jestli se nechcete grilovat na křesílku pro hosta, kupte si lístek až do horní poloviny hlediště.
