Ztráta milované osoby je tím nejtěžším, čím si člověk může projít. Deprese a zármutek jsou pojmy, které ani zdaleka nedokážou popsat onu neforemnou bolest. Snímek Křídla smutku vyšel ve Velké Británii již koncem minulého roku, k nám se dostává teprve teď. Stojí za ním neznámý, převážně dokumentární režisér Dylan Southern, pro něhož se jedná o celovečerní debut.
Film vychází z deset let staré knihy Grief Is the Thing with Feathers (v českém překladu vyšla jako Žal je to s křídly) od Maxe Portera a Southern si k němu rovnou napsal scénář. Příběh sleduje otce (Benedict Cumberbatch) se dvěma malými syny v momentě největšího neštěstí. Vrací se z pohřbu své ženy. Přes veškerou snahu se otec propadá do čím dál větší deprese a smutku, neboť bez své milované není a nikdy nebude jako dřív. Zármutek dokáže člověka srazit na kolena a dát mu pár ran pěstí, až z něj nezbude nic než jen stín kdysi veselého muže.
Truchlení a žal má v příběhu jasně definovanou podobu: jde o obrovskou černou vránu, která se vplíží do domácnosti rodiny a vysává z jejích členů veškerou radost. Vrán, jak ptáka otec i synové oslovují, je necitlivý, agresivně sarkastický a destruktivní. Hlasem skvělého Davida Thewlise (známý ze ságy o Harry Potterovi jako Remus Lupin) promlouvá ke křehkým obyvatelům domu neuctivě, jízlivě, za hranou snesitelnosti a bez jakékoliv empatie.
Křídla smutku srdceryvně vypráví příběh o ztrátě, a to z různých pohledů všech zainteresovaných. Otec, který se snaží toto křehké období nějak překonat, prohrává svůj boj a dusí se depresemi. Dojde i na syny, kteří vnímají přítomnost velké vrány jako něco, co ovládá otce, jenž se jim pod Vránovým vlivem ztrácí před očima. Svůj prostor dostane i Vrán nebo tajemný Démon, jenž za žádnou cenu nesmí zvítězit.
Snímek staví na perfektním výkonu Cumberbatche, který zde hraje o něco jemněji, než u něj bývá zvykem. Není přehnaně teatrální a jeho žal mu jednoduše věříte. Stává se unaveným otcem, který se už jen kvůli svým synům snaží, seč může. Jenže Vrán mu pořád sedí na ramenou a obrazně ho po celou dobu klove, stejně jako bájný orel připoutaného Promethea. I představitelé obou synů podávají velmi slušný výkon a ukazují, jak se dětská mysl vypořádává s žalem a bolestí. Zajímavým prvkem je matka, kterou divák vnímá jen skrze fotografie, vzpomínky nebo malé flashbacky. Nikdy ale není vidět její tvář, neboť to, jak vypadala, není podstatné. Podstatné je to, jak si ji rodina pamatuje.
Při sledování jsem si vzpomněl na Where the Wild Things Are, snímek Spikea Jonze, který je také metaforou, ale tentokrát vztahu dítěte s matkou. Oba filmy spojuje umělecká stylistka a kamera. Ta je velmi citlivá a různým přiblížením či oddálením sleduje postavy originálním způsobem. Jindy zas díky blízkým close-upům skvěle popisuje dané emoce. Kameře skvěle sekunduje dramatická hudba.
Příběh krásně a jemně ilustruje všechny fáze smutku a ukazuje divákovi, jak snadno lze těmto náladám propadnout.
Nejde tu ale jen o záběry, které vytváří ojedinělý zážitek. Film je kombinací vícero žánrů včetně fantasy, dramatu a dokonce se tu objeví i prvky hororu v podobě Vrána a Démona. Na někoho to může působit přeplácaně a dojmem, že režisér moc nevěděl, jak celý příběh pojmout. Mně to však jednoznačně sedlo. Southern někdy možná až moc prvoplánově tlačí na pilu, což znamená, že si divák nemá kdy oddychnout a trápí se spolu s postavami po celou dobu filmu. Snímek není vyloženě vrstvený, jasně vystavuje linii příběhu a té se až do konce drží. Je to jednoduše film o ztrátě a zármutku, takže se to dá očekávat. Tíživá atmosféra tu zkrátka má svou roli.
Příběh krásně a jemně ilustruje všechny fáze smutku a ukazuje divákovi, jak snadno lze těmto náladám propadnout. Je ale vždycky důležité se zvednout a snažit se z nich nenásilně vymanit, neboť pokud se propadnete příliš hluboko, už se nemusíte dostat ven.
Díky Křídlům smutku zavzpomínáte na své blízké, o které jste přišli, a vzpomenete si, jak i vás pařáty bolesti svíraly a vy jste nevěřili, že toto všudypřítomné trápení může jednou skončit. Film tyto pocity dokonale ilustruje skrze tajemného Vrána, gigantickou vránu symbolizující období zármutku, zranitelnosti a přechodné bolesti.
