Roland Schimmelpfennig patří k nejhranějším současným dramatikům. A není divu. Jeho umně vystavěné a vypointované texty neztrácí ani po několika letech na aktuálnosti a naléhavosti. Sám autor poznamenává, že si bere na paškál ty lidské vlastnosti a společenské jevy, které nemizí, naopak se spíše prohlubují. Nejinak je tomu i v dramatu Prasklej svět, které se zaměřuje na nerovnost mezi bohatými a chudými. Inscenaci aktuálně uvádí Městská divadla pražská.
Už při příchodu do hlediště může divák obdivovat scénu. Elegantní salon se smaragdovými pohovkami, designovým nábytkem a uměleckými díly na stěnách, které ze všeho nejvíce připomínají čočku fotoaparátu u mobilního telefonu. Tento pocit se umocní, když jedna z postav, Tom, zmíní, že podniká v mobilních komunikacích. Děj se odehrává v bohatě vybaveném horském sídle, které patří právě zazobanci Tomovi a jeho mladé ženě Sue. Na návštěvu k nim přijíždí mladý pár, umělkyně Sophia a její nezvaný přítel Jared. Předmětem diskuze budou – jak jinak – peníze.
Tom pozve Sophii na víkend, aby mu představila svůj umělecký projekt. Chystá se komorní večírek se šampaňským a ústřicemi. Rozhovor se drží nekonfliktních témat: zahrady a laní, umění a knih. Jenže mezi neškodné pochvaly vybavení domu a služčina kuchařského umění se postupně propašovávají závažnější sdělení. Zneužívání chudých bohatými, třídní neprostupnost, rozšiřující se prasklina napříč společností a celým světem. Zatímco se bohatí manželé Tom a Sue a jejich umělecky bohémští hosté Sophia a Jared dohadují, kdo z nich je otrokem, služebná Maria mlčky přihlíží a poté pouze suše konstatuje: „Jediný otrok jsem tady já.“
Právě Maria v podání Ivany Uhlířové dodává celé inscenaci smysl. Podtitul dramatu Prasklej svět totiž zní 170 fragmentů ztroskotaného rozhovoru. A skutečně. Schimmelpfennig nabízí hru roztrhanou na kusy, promíchanou a poté opět složenou, aniž by si však příliš lámal hlavu s tím, jaká je správná pozice jednotlivých částí. Atmosféra proto houstne hned úvodu, dochází k hádce, aniž bychom věděli proč. Poté se děj opět vrací na začátek, aby vzápětí přeskočil na konec. Postava Marie působí jako glosátor, díky níž divák dílu a tomu, co se na jevišti odehrává, lépe porozumí. Současně je také prorokem katastrofických scénářů, který ani jedna ze zbývajících čtyř postav pro svou zahleděnost není schopna spatřit.
Autor zdánlivě běžnou konverzaci prošpikoval nenávistí, předsudky a potlačovanou agresí. Ale také nepříjemnou pravdou. Ve chvíli, kdy si Jared stěžuje na nedostatek příležitostí a finančních prostředků, mu Tom oponuje. K čemu by mu byly peníze, když nemá dostatečnou představivost, jak s nimi naložit. Když jediné, co by si za ně pořídil, by byl nejnovější model telefonu. Čímž by jen přihrál do kapsy Tomovi a jemu samotnému by opět nezbylo nic. Trhlina, prasklej svět, je v tomto okamžiku nejzřetelnější.
Témata Schimmelpfennigových textů nejsou jednoduchá. A zejména nejsou příjemná. Pravda bolí a jeho kritika společnosti tne do živého. Přesto jsou jeho hry atraktivní, především díky své atypičnosti. Ve Zlatém draku, který momentálně uvádí Národní divadlo Brno, si pohrál s rozdělením rolí. Zde zamíchal s plynutím děje, který přeskakuje v čase tam a zpět jako zašmodrchaný pásek „véháesky“ (Google it, my dear young friend). Typické jsou pro něj pak do konverzace vetkané komentáře, které dialog zdánlivě tříští, ale ve skutečnosti rámují a dávají mu pevný obrys.
Dramatikovy texty jsou natolik výrazné, že zapůsobí samy o sobě. Inscenačnímu týmu okolo režiséra Michala Dočekala se je však podařilo ještě zvýraznit. Ať už hudbou, kostýmy nebo hereckými výkony všech pěti aktérů. Kromě Ivany Uhlířové jmenovitě zmiňme ještě Martinu Jindrovou a Tomáše Weissera, nedávné absolventy herecky silného ročníku pod vedením Evy Salzmannové na katedře činoherního divadla na DAMU.
Inscenace Prasklej svět v Městských divadlech pražských nebude pro každého. Pozornost si však zaslouží. Schimmelpfennig je nejhranějším současným dramatikem po právu.
