Užili jste si první a nedávný druhý díl filmového Aquamana? Možná byste se chtěli seznámit i s jeho komiksovým předobrazem. Ten u nás ale nemá příliš hojné zastoupení – Aquamanova série byla dosud pouze součástí řady Znovuzrození hrdinů DC. Proto se Nakladatelství CREW rozhodlo superhrdinovy osudy rozšířit o titul Válka o trůn.
Rozbouřená moře k sobě svedla dva jedince, kteří by nemohli být odlišnější: obyčejného lidského správce majáku Thomase a královnu podmořské říše Atlannu. Zamilovali se do sebe a přivedli na svět syna Arthura. Přestože vyrůstal po většinu života na souši, přijal později své dědičné právo panovníka Atlantidy. Trůnu se ale nakonec vzdal, přenechal jej svému nevlastnímu bratru Ormovi a mezi lidmi se proslavil jako Aquaman. Teď však dvěma světům, které Arthur považoval za svůj domov, nevyhnutelně hrozí válečný střet. Hrdina se tak bude muset postavit mezi podmořskou armádu svého bratra a nejmocnější tým planety – Ligu spravedlnosti.
Nejdříve bych se rád vrátil k „rozšiřování superhrdinových osudů na českém trhu“ – ona je to totiž pravda jenom napůl. Události z komiksu Válka o trůn u nás byly už jednou publikovány, a to v knize Liga spravedlnosti #03: Trůn Atlantidy. Sešit vyšel pod záštitou BBartu, který ostatně vydal již téměř celou Ligu z řady New 52. Rozdíly jsou poté v pár sešitech, kdy crwácká Válka o trůn nabízí navíc dvě čísla s Aquamanem (konkrétně nulté a čtrnácté), zatímco BBartový Trůn Atlantidy má přednost ve formě 13. a 14. čísla Ligy spravedlnosti. To hlavní – tedy Aquaman 15–16 a Liga spravedlnosti 15–17 – mají obě vydání společné a čtenář dostane ve výsledku téměř totožný zážitek. Důvod znovuvydání jednoho a téhož je tak nasnadě při pohledu na filmovou obálku s Jasonem Momou, jenž se samotným obsahem nepřekvapivě poněkud nesouvisí.
Ponecháme-li stranou tyto skutečnosti, se kterými je pouze fér čtenáře obeznámit, jak je na tom komiks jako takový? Scénáře se zhostil Geoff Johns, který představuje pro DC známou firmu (Nejtemnější noc, Flashpoint, Hodiny posledního soudu a podobně), a vyprávění započíná vcelku v ideálním bodě. Arthur je se svými schopnostmi již obeznámen, čtenář se tedy nezdržuje jeho úplným originem. Zároveň se v průběhu děje (nejčastěji přirozeně v dialozích) mnohé vyjasní a to hlavní má hrdina teprve před sebou. Nestojíme tak ani na naprostém začátku, ani v již pokročilejší fázi Aquamanovy kariéry. Tímto způsobem si komiks dokáže snadno získat naprosté nováčky i fanoušky, kteří mají již něco načteno. Seznamujeme se také s podvodním světem, jenž zaujme nejen svým vizuálním vyobrazením, ale také pravidly, tradicemi a vztahy. Z toho poté efektivně těžila i filmová adaptace a tento předobraz je nejednou z Války o trůn cítit. Potenciál se však bohužel nepodařilo vytěžit úplně.
Po seznámení se posouváme o hodnou chvíli dopředu a Arthur (momentálně již známý jako Aquaman) má panování za sebou. Byť se jedná o výrazný časový skok, opět není složité z dialogů většinu pochopit či si domyslet. Důvodem tohoto skoku je nadcházející stěžejní událost, na kterou se téměř celý zbytek knihy zaměřuje. Válka mezi Atlantidou a pevninou. V tomto bodě se z příběhu stává klasické DC – rychle vyeskalovaný konflikt slouží jako prostředek k megalomanské rubanici známých supráků a Ormovou armádou. Je v tom nějaký zásadní problém? Ani ne. Komiks má plno akce, postav, občas i celkem atmosféru a nijak špatný není ani po vizuální stránce (obzvláště povedené jsou celostránkové kresby, kterých zde není málo). Ale je to prostě ničím nevybočující mainstream.
Tyto „hrozby celosvětového měřítka“ (zde konkrétně válka) zkrátka ztrácí na efektivitě ve chvíli, kdy si přečtete alespoň pět DC komiksů. A je to mimochodem i jeden z hlavních důvodů únavy dnešní superhrdinskou filmovou tvorbou – vždy se musí automaticky jednat o celý svět či vesmír, jehož existence je tak v ohrožení pomalu obden. Převážně pak následuje vyobrazení té nejvíc ultra mega bombastické akce za pomoci co nejvíce postav. Občas to funguje (jako ve zmíněné Johnsově Nejtemnější noci, jež navíc zaexperimentovala se zombies, snažila se na něco zásadního odpovědět a především byla velkým finálem předchozích, dlouho připravovaných událostí i s následným odpovídajícím dopadem), jindy však působí vynuceně, bez zásadní osudovosti, a tím i významu, jedoucí čistě podle osvědčených šablon – jako zde.
Abych byl fér, v záplavě epických úderů a výbuchů se přeci jen na chvíli dostanou do popředí i jiná témata, například atlantské zákony či bratrský vztah Arthura s Ormem. Ale ocenil bych, kdyby prostor věnovaný těmto prvkům byl mnohem větší. Na celé knize jsou totiž tím nejzábavnějším i nejzajímavějším a kulturu podmořské říše bych rád prozkoumal důkladněji. Většinu času si ale pro sebe uzmuli členové i nečlenové Ligy spravedlnosti, o které je – ruku na srdce – celý komiks především. Arthur je sice jakýmsi hybatelem celé zápletky, ovšem čistě Aquamanův komiks je to pouze na začátku a na konci. Čímž na obálce ztrácí význam nejen Momoa, ale i samotný název. Skutečně vystihující by bylo spíše „Aquaman / Liga spravedlnosti“.
Chcete-li se s komiksovým Aquamanem seznámit či s ním prožít jedno z jeho dobrodružství, aniž byste sáhli po některé ze sérií, není Válka o trůn coby jednorázovka nijak špatnou volbou. Jen se nenechte nalákat pouze na obálku a počítejte s tím, že se hrdina bude o svůj prostor během jedné velké rubačky často dělit s mnoha dalšími charaktery. A že je tato rubačka spíše takový lehký mainstreamový nadprůměr. Nečte se špatně, nevypadá špatně, rozhodně neurazí a dokonce zabaví, ale zázraky od ní nečekejte. Je očividné, že Válka o trůn nevyšla kvůli svým „nepochybným kvalitám“ – ten hlavní důvod je patrný právě z oné obálky. Skutečně kvalitní DC budete muset hledat jinde; u nás ho ale naštěstí již vyšlo více než dost.
