Janek Lesák a Natálie Preslová, kteří tvoří umělecké vedení divadla NoD, zůstávají od samého začátku svého působení věrní linii autorského divadla. The Legend of Lunetic je jejich šestým společným projektem pro prostor NoD, který se stal generačním divadlem pro publikum narozené v 80. a 90. letech 20. století. Inscenace vysvětlující naprosto nepochopitelný úspěch kapely Lunetic byla tím pádem již předem odsouzena k úspěchu.
Devadesátky. Éra, která v dnešní době vyvolá nejen nostalgické pousmání, ale zůstává stále fascinujícím obdobím. To, co bylo v devadesátkách možné, dodnes vzbuzuje úžas. Třeba vznik boybandu, v němž ani jeden ze čtyř členů neuměl zpívat. Tuto záhadu se rozhodli objasnit Janek Lesák s Natálií Preslovou. Seznam citací uvedený na stránkách inscenace napovídá, že si tvůrci dali práci s podrobnou rešerší a popravdě se jim podařilo objevit nejen věci, o kterých řada lidí neměla ani tušení, ale které možná měly raději zůstat pohřbené pod nánosem devadesátkového patosu. Věděli jste například, že Dáda Patrasová natočila videoklip k dětské písni Rumba Rej v Discolandu Sylvie? Nebo že před Mámou se Lunetic pokoušeli zpívat anglicky?
Výsledkem jejich pátrání je inscenace The Legend of Lunetic, která se tváří jako dokumentární divadlo. Vedle skutečné historie Lunetic a jejích členů však přichází i s konspirační teorií, jak mohla tato kapela kdy uspět. A víte co? Na kratičký okamžik, na malou chvíli to dává perfektní smysl. Jak jinak si vysvětlit něco tak nepravděpodobného, jako je chlapecká kapela ze severních Čech? A co si budeme nalhávat, aspoň by celá jedna generace měla omluvu a výmluvu, že podlehla davové hysterii, která svého času kolem Lunetic panovala.
The Legend of Lunetic představuje vydařenou koláž vtipů a faktů, jež jsou však v optice dnešní doby také přinejmenším humorné. Představení od samého začátku drnká na nostalgickou strunu diváků.
Za zvuku eurodance hudby přichází na jeviště čtveřice herců a pozoruje skupinku tanečníků, kteří se postupně převtělí v New Kids on the Block, ‘N Sync a Backstreet Boys a předvedou choreografie největších hitů zmíněných zahraničních kapel. Herci, kteří představují jednotlivé členy budoucího boybandu, je pozorují se směsicí obdivu a závisti.
Následuje příběh skupiny Lunetic okořeněný připomínkami dalších ikon 90. let: časopis Bravo, pořad Medúza, účes Jardy Jágra, pozdrav Terezy Pergnerové. Vzpomínky, které v celé jedné generaci zakořenily tak hluboko, že je ani Ed Sheeran nebo Imagine Dragons nepřekonají. To vše opředené teorií skvělosti, jejíž vinou zblbnul celý národ.
Tvůrcům se podařilo zdárně propojit dokument s fikcí. Zatímco na jedné straně připomínají reálie kapely Lunetic od počátečního uměleckého (ehm) tápání přes vrcholné úspěchy i skandály až po život „poté“, na straně druhé přichází s řadou do lekce z dějin vpašovaných momentů. Jedním takovým je například slavná scéna s Hitlerem z filmu Pád Třetí říše, která byla nespočetněkrát parafrázovaná, mimo jiné i právě herci z NoDu.
The Legend of Lunetic představuje vydařenou koláž vtipů a faktů, jež jsou však v optice dnešní doby také přinejmenším humorné. Představení od samého začátku drnká na nostalgickou strunu diváků. Jako můra ke světlu jsou inscenací logicky přitahováni ti, kteří éru Lunetic zažili a v devadesátkách vyrůstali. Pro ně je The Legend of Lunetic především, ovšem onu tvůrci zdůrazněnou bizarnost slávy skupiny Lunetic si užijí i starší a mladší ročníky. A všichni si svorně budou moct hlavu ukroutit, jak se něco takového vůbec mohlo stát.
