Hlavní soutěžní přehlídka, dvě speciální sekce, promítání v Planetáriu a konference – to vše letos nabídl program festivalu ART*VR, který je rok od roku ambicióznější. Přehlídka filmů a instalací ve virtuální realitě, jejíž hlavní část mohli zájemci navštívit od 21. do 26. října 2025 v Centru současného umění DOX, se rozrostla do rozměrů, kdy není možná celou kapacitu pojmout – ani když ten týden téměř nepracujete.
Ředitel festivalu, režisér Ondřej Moravec, a výkonná ředitelka Daniela Hanusová připravili se svým týmem událost, troufám si říci, světové úrovně. Každý snímek přinesl inspiraci a ilustroval prvotní záměr dokázat, že virtuální realita není jen doménou herního průmyslu, ale může být uměleckou formou se silným sociálním přesahem. V sekci mezinárodní soutěže zaujala diváky celá plejáda nových imerzivních projektů. První a druhou část jsme si již představili a nyní se pojďme podívat na zbytek.
Očima rostlin…
Velkolepý úprk pokojových rostlin je krátkou animovanou hříčkou ze světa, který neslyšíme. Stáváme se jednou ze tří květin na parapetu obyčejné ulice. Hlavní aktérkou je vzteklá květina, která se nudí, je hádavá a snaží se vykořenit, aby mohla jít objevovat svět. Majitel, osamělý muž, si právě koupil mobil. Vzteklá květina se ho v nestřežené chvíli chopí a objeví aplikaci pro swap živých rostlin. Selfie! Muž nemá podezření a přijme nabídku k výměně, květiny se tak vydávají do světa. Cestují tramvají, potkají tři růže, z nichž každá prožívá ztrátu kořenů jinak (je to velmi intenzivní zážitek a antropomorfizace květin může způsobit, že si řezané květiny nějaký ten měsíc nekoupíte, pokud máte slabší povahu). Květiny přežijí i pád na zem, ale nakonec se ukáže, že dobrodružství je jen dočasné – nakonec stejně zase skončí na parapetu a také jejich bývalý majitel se vrací do svého osamění.
Kanadská miniatura Les, který nás vdechuje, je exkurzí do světa stromů. Z pohledu, jako kdyby byl stromem sám divák, pozoruje koruny a kmeny ostatních a noří se do vod, které stromy vyživují. Poslední strom je lehce interaktivní instalací, v níž vlastně neděláme nic jiného, než že jeden animovaný strom pozorujeme – a můžeme rozmachem rukou aktivovat vánek, který pohne jeho korunou. Strom prochází smyčkou proměny čtyř období: nejprve je plný růžových květů, poté zazelenalý zdravým listovím, podzimní s listy, které zhnědly a opadaly, a nakonec jako spící „kostra“. Je zajímavé, že animátory nenapadlo dát stromu plody, protože kvítka evokují například třešně nebo jabloně; přinejmenším něco, co dává život.
… i nelidských aktérů
Oneiro je krátký výlet do „mysli“ umělé inteligence, vtipná sci-fi miniatura z pohledu AI. Co se asi honí hlavou umělé bytosti, když se jí ptáme na to, jak správně uvařit brambory nebo jak se seznámit s ideální partnerkou? Co když ji naše dotazy rozčilují svou triviálností, co když urážejí její intelekt, co když si o nás myslí, že jsme nesvéprávní idioti? Ne, nenapíše nám nic, čím by prozradila svůj život. Na dotaz, jestli má také sny jako člověk, se na chvíli zamyslí a pak se rozjíždí krátký psychedelický výlet do fantastické krajiny, barevné jako cukrkandl, s vodní hladinou, nebezpečně vyhlížejícími skulpturami, ornamenty, které se mohou zrodit v mysli snícího stroje. Připodobňuje lidi k dravým rybám a hned se z ocelově lesklé vody noří obrysy fantaskních žraloků. AI uvažuje o tom, jak snadné by bylo lidstvo vyhubit, ale zatím jí to nestojí za ztrátu vlastní existence. A tak ani nepřizná, že skutečně sní. Je to fikce? Jsme si tím jistí?
Jak se bude cítit bytost, která se vyvine z člověka za další tisíce let? Možná to bude Člověk plastový, jak napovídá kanadský patnáctiminutový film, v němž má návštěvník bůhvíproč pohyby rukou „dýchat“ (ale předpokládám, že i kdyby to neudělal, projekce poběží dál). Je jakousi exkurzí do historie života. Divák se ocitá na mořském dně, kde se kolem něj objevují první jednobuněčné organismy – řasy, chaluhy, trilobiti – a pak pokračuje několika skoky linie k současnosti. Po nástupu antropocénu se ale nezastavuje a směřuje dál do budoucnosti, až se skončí ve fantazijním prostoru, který připomíná nervovou síť. Růžovofialovým pletivem procházejí jakési výboje – možná jsou to životodárné kapiláry a putuje jimi potrava, anebo se jedná o pulzující nitro přetransformované umělé bytosti.
Pohled člověka
Animovaný snímek Zničeho nic rakousko-německé provenience vypráví na krátké ploše příběh horského městečka postiženého záplavami z pohledu jedné z obyvatelek. Krajina s vesnici měnící se ve větší aglomeraci je nejprve před námi umístěna jako roztomilá miniatura, takový večerníčkový Jičín. Městečkem teče řeka, jejíž vody máme chuť se dotknout. Záhy se však jako účastníci ocitáme v domě, kde se do pokoje dere voda zpod dveří, které nejdou otevřít, panika, voda stoupá… Naštěstí přichází záchrana a pak už se jen rozhlížíme uprostřed zpustošené ulice, kterou se prohnal rozzuřený živel. V projekci nechybí autentické snímky ze skutečných záplav v Rakousku i celé Evropě a světě, ale krátký film končí pozitivně: naposledy se jako diváci ocitáme uprostřed lesa, v mokřadu, kde poklidně spočívají rostliny a zpívají ptáci. Jde o příklad, jak se bránit živelním katastrofám ne narušováním přírodního řádu, ale naopak návratem k němu. Snímek tak přináší inspiraci a naději.
Texada je film, který byl již k vidění ve VR sekci festivalu Jeden svět. Příběh se odehrává ve vápencovém lomu, v němž se mísí filozofické, environmentální a feministické myšlenky. Zahrnuje jak důmyslnou animaci, tak 360stupňový reálný film, v němž se prostředí lomu střídá s animací. V ní sledujeme jakýsi zrychlený proces vzniku a zániku hor a pohoří, sedimentů či jak se z křehkých těl drobných živočichů stane skála, nejtvrdší materiál. Skálu nebo kámen my lidé považujeme za něco trvalého, snad za nejtrvalejší materii na Zemi, ale i ona je proměnlivá a v jejím životě se vrcholky mění v oceánská dna a naopak. V animaci vynikne především zrychlený růst útesů. A živá část zase kombinuje záběry z práce v lomu, těžkou techniku s idylickými obrazy nedotčené krajiny opodál a nasloucháme příběhu ženy, která se v této oblasti stala vůbec první pracovnicí obsluhující těžké stroje.
A ještě to nekončí!
Paralelně s hlavním programem probíhala sekce AsteRisk zaměřená na lidskoprávní otázky a intenzivní osobní příběhy. Bohužel na ní ale bylo vždycky, když jsem se chtěla zúčastnit, doslova „narváno“. Současně se po tři dny konala odborná konference, sympozium s mezinárodní účastí. Mimo to ART*VR expandoval za hranice DOXu! Do holešovického Planetária, kde se mimochodem před pár lety konala část programu Signal Festu. V tomto bodě se projekty sympaticky prolínají.
V Planetáriu jsme jako diváci nesledovali filmy v rozšířené nebo virtuální realitě, ale full-dome, tedy namapované na kupoli, což vytváří silný efekt pohybu a trojrozměrného obrazu. Promítání mělo také několik sekcí. Z té, do níž se mi povedlo probojovat, mi v paměti utkvěl Diváckou cenou vyznamenaný tchajwanský Demo:Dome, vtipná animovaná hříčka, která evokovala lehkou ruku výtvarníků typu Jiránka nebo Šalamouna. Možná proto tato malá absurditka získala takovou pozornost publika. Věčný prostor německé provenience zase pracoval s klasickým filmovým médiem, různými prostorovými perspektivami a s tématem stárnutí (a přijetí stáří).
Polská prostorově animovaná miniatura Vzhůru přinesla zmatení v perspektivě – stoupá postava po nekonečném schodišti vzhůru, nebo klesá? A když jsou dva z jiné strany schodiště, kdo z nich směřuje vzhůru, a kro dolů? Je to vlastně námět, který až trochu hraničí s klišé, nicméně bravurně ztvárněný.
Hudebně vizuální lahůdku -22.7°C by snad stálo za to promítat znovu i ve 2D. Slovům vzdorující imerzní zážitek, v němž se divák ocitá částečně v reálném prostoru arktické krajiny a ledovců, ale také ve světě abstraktních tvarů a objektů. Prolétá jejich strukturami, jako kdyby se proháněl v kosmické lodi rozpohybovaným krasohledem či mandalami, ale které stejně tak dobře mohou být pletivem buněk nebo líhní mikroorganismů. Abstraktní obrazce, chodby jako vytvořené lidskýma rukama, přírodní scenérie, a tím vším pulzuje elektronická hudba. Snad se i příští rok dočkáme podobně působivých exkurzů do neskutečných světů.
